Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 26 - přátelé

OLIVIE:

"Ale, ty...ty máš být.." nemohla tomu uvěřit. Stál tu před ní jakoby se nechumelilo a jen tak se usmívá. Jak může? Potom všem co zavinil?

"Ale nejsem tady sám.." pronese jeho dokonalou angličtinou. Kam se ztratila jeho řeč? To už ji nepoužívá? Tu roztomile se formující zkomoleninu češtiny se slovenštinou. A jak to myslí, že není sám?

Na tuhle otázku se brzy naskytne odpověď. Zpoza ní se ze zadní části vynoří ten komu se chtěla vyhnout ze všech nejvíc.

"Ale..JAK?" Dostane ze sebe tiché pípnutí a zaboří se více do křesla. David sklopí pohled a zadívá se na špičky bot. Denis je ale hovornější.

"Ross mě vykopnul...no a já se bránil.. Navrhl sem, jeden plán a zatím vychází." Odmlčí se a schodí Davida na sedačku naproti Olivii. "A teď mě omluvte.." zamumlá a odejde kamsi do zadní části letadla. Podle všeho je letadlo větší než si Olivie myslela.

Jenže po Denisově odchodu nastane pomalu houstnoucí ticho, které ne a ne skončit. Dřív měla Olivie ticho ráda, ale teď? Teď ho nenávidí z celého srdce. Nejraději by to ticho ukončila, ale neví jak.

Stydí se.

Bojí se.

Je to jako když ho viděla poprvé. Jeho krásné oči, které teď zamyšleně hleděli do země.

Udělala chybu, spoustu chyb..nejméně miliardu. Jenže je toho na ni všeho hrozně moc. Tolik že neví co si o tom myslet, je to komplikované, až moc na to aby to mohlo vyřešit něco tak jednoduchého jako je písmeno, slabika nebo slovo. Nic co by mohlo narušit tohle ticho aniž by to neublížilo jednomu z nich. Jak moc by bylo jednoduché vzdát se, vzdát boj, jenže kdo se vzdá nevyhraje, a kdo se nesnaží nemá šanci. Musí něco udělat.

David jí ale ani nepohlédne do očí, dívá se jen na svoje boty, vlastně ani to ne, teď kouká do bloku, do jí velmi známého bloku. Bloku se zažloutlými stránkami, které kdysi omylem polila kávou. Listy po kterých teď hladce klouže kulička kuličkového pera s nápisem Kosika. Natáhne krk a zahraje si tak na žirafu, jen aby zahlédla biť jen jedno písmenko či slovo. Bohužel na to David sedí příliš daleko, aby viděla na to co píše. Může tedy jen hádat co tam píše a proč s ní nemluví, proč se na ni nepodívá, proč se jí vyhýbá. Nechápe to.

Otázkou ale zůstává - Chce to vůbec pochopit?

Ticho protne až cvaknutí propisky, které donutí Olivii odtrhnout oči od zažloutlých listů a zaměřit svůj pohled do dvou modrých studánek, ve kterých by se utopila nejedna dívčí očka. Konečně se dočkala chvíle, kdy se na ni David podíval, kdy se jeho jiskřivé modré oči konečně zaměřili do její tváře. Tolik si toho vybavila jen tím jedním pohledem. Všechna oslovení od chvíle kdy ji v knihovně chytil až po ten zničený pohled v nemocnici. Jenže proč tu teď sedí naproti ní a výhled do jeho obličeje jí zamezí onem kusem listu, na který se celou dobu snažil něco napsat.

Zamžourá na kousek listu a začte se do textu co je na něm dost nečitelně napsaný.

'Omlouvám se.'

To je všechno co je na listu napsané a přesto mu trvalo tak dlouho napsat to. Žádná zbytečná slova navíc, jen tohle a přesto to tolik působilo. "Olivie, já slíbil jsem že tě ochráním, že ti pomůžu a zklamal jsem...promiň." ozval se jeho sklíčený hlas a to ji donutí odtrhnout oči od několikrát obtahovaného textu a přesunout tak svůj pohled zase do jeho tváře. Nic víc neřekne, jen mlčí. Řekl toho tak málo a přesto to znamenalo tak hodně. "Byl-byl bych rád kdyby jsi mi dala ještě šanci.." zmlkne a zhluboja se nadechne. Nemůže ona prostě nemůže dát druhou šanci, jemu ani sobě. "Chtěl bych být zase tvůj kámoš."

Musí se zamyslet. Bála se že bude chtít něco jiného, ale to se nestalo. Neprosil ji o odpuštění jako ostatní. On ji žádal o šanci. "Začneme znovu.." pronese nakonec jako odpověď na jeho prosbu a on ji obdaří lehkým úsměvem a pokýváním hlavou.

"Ahoj, já jsem Olivie." natáhne k němu ruku a oplatí mu úsměv. On trochu ostýchavě její ruku stiskne. "David."

* * * * *

Letadlo přistálo a Olivie i David opustili letadlo jako přátelé, jako dobří přátelé. Jakoby ani to předtím neexistovalo. Londýn jako nový zážitek. Aby jste věděli, někdy je dobré hodit celou minulost za hlavu a zqčít znovu. Od chvíle kdy přistálo ono letadlo v Londýně uběhly už mnimálně tři měsíce a Olivie se vrátila k práci v knihovně a školu si dodělala..no.. Placením soukromých hodin a díky nim udělala zkoušky na poprvé. Z knihovny ale stejně neodešla. David se vrátil do Hillbrooku, ale každý den si volají přes skype. Stali se z nich opravdu dobří přátelé. I vztah s Ichirem se zlepšil - ani on totiž v jejich pravidelných hovorech přes skype nesměl chybět.

Teď se blíží Vánoce a mohli bychom se vsadit, že přesně tady v tomto čase se něco semele.
* * * * *

"Kluci! Proč jste nezavolali dřív?" vypískne Olivie naoko naštvaně na obrazovku, nebo spíš na kameru, když má konečně Davida s Ichirem na skype drátě. No oni se oba tváří jako svatoušci, ale přitom jí nezavovali už skoro měsíc.

"My nechtěli zkazit překvapení." zamumlá Ichiro a David se v tu chvíli zamračí. "Jenže ty to dokážeš dohnat i teď" zamumlá a přejede si rukou po obličeji. "Ale to teda ne! Já nic nekazím. To ty to vždycky pokazíš!" brání se zase Ichiro a Olivie se nad tím jejich hašteřením zasmát.

"Tak už mi to povězte kluci!" překřikne je a daruje jim jeden ze svých zářivých úsměvů. Je zvědavá a rozhodně nechce přijít o žádný detail. Teď chce vědět co se to tu děje a co se jí to snaží zatajit.

"My.." začne Ichiro.

"Mlč!" okřikne ho David, ale on i přesto pokračuje. "Poslali jsme ti dárek!!!!" odmlčí se. "A měl by dorazit...." zase zmlkne a podívá se kamsi do boku a jevidět jak David protáčí očima a kamsi se natahuje. "Teď." pronese trochu otráveně a zároveň s tím se Oliviiným domem rození hlasitá melodie domovního zvonku..

Čawte amigos! Jsem tu s novým dílem i když teda po delší době, ale prostě ten čas šel nějak proti mě. Znáte to, plánujete, plánujete a nakonec se všechno změní během jedné vteřiny.

Ale tak snad se vám kapitola líbí a zanecháte. I tu alespoň hvězdičku nebo třeba i nějakej ten komentík. Za oboje budu hrozně vděčná.

Taky jsem se rozhodla poděkovat za super 1K+ přečtení na celém story. Ani jsem nečekala, že to bude tak úspěšné..

Zatím pac a pusu
Vaše
Sweetyblue15