Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 4 - Spolubydlící

OLIVIE:

Už je to tak, můj pokoj není pokoj, ale byt! Když jsem odemkla dveře octla jsem se v předsíni, v malé chodbičce v meruňkové barvě, s věšáčkem na kabáty a malinkým botníčkem Naproti vchodovým dveřím pak byl volný průchod do obývacího pokoje.

Okamžitě jsem vlezla do předsíně a nechala jsem tem stát kufr, skopla jsem boty a vydala se do obýváčku - nezbylo mi nic než jen v němém úžasu zůstat civět na plochou televizi, skleněný stolek a modrou čalouněnou sedačku. Na zemi se válel chlupatý koberec, takový ten strašne měkoučký, a zdi byly vymalované do blankytně modré. Přepadla mě zvědavost a já se vrátila do předsíně, jedny dveře vedly do koupelny, druhé na záchod, třetí do menší kuchyňky s veškerým potřebným vybavením. Což znamenalo, že ty poslední povedou do ložnice. Prošla jsem kolem Davida, který zrovna postavil můj druhý kufr do předsíně, vůbec mě nezajímalo, že tam jen tak stojí a já mu neřekla ani děkuju. Jediné co mě zajímalo, byl ten pokoj. Proto jsem si ani nevšimla víc než jen nervózního úsměvu, který David měl na tváři.

Vešla jsem do pokoje a zarazila jsem se. Byl rozdělený na poloviny. V pravé půlce byla rozestlaná postel a skříň, která byla přeplněná rozházeným oblečením. Na stole stál Notebook a spousty knih. Na levé půlce byla postel ustlaná, skříň zavřená a na stolku stálo několik knih, zřejmě učebnic. Co se to tu děje? zeptala jsem se sama sebe. Opravdu tohle mě děsí, kdo tu sakra bydlí semnou?

,,Promiň, kdybych věděl, že tě strčí zamnou uklidil bych.." otočila jsem se a viděla ve dveřích Davida jak si mne krk. Tak tohle je šok! Budu na pokoji s klukem? Já?! JÁ?!! ,,Vím že to asi není nejlepší zjištění, ale jiná možnost není. Hele fakt...koupelna i záchod se dají zevnitř zamknout, takže v tomhle problém nejspíš nebude a tady je vysunovací stěna.." zamumlal a prošel kolem mě. Došel ke zdi, chytil za ůchytku co byla na jakémsi poskládaném čemsi (opravdu nevím jak jinak to popsat.. :) Předstevte si prostě takové ty zatahovací dveře a tak nějak přes celý pokoj..) a šel směrem k protěší zdi. Pokoj rozdělila tahle rozkládací stěna a bylo jasné, že dokud ji jeden z nád neodkryje, neuvidíme na sebe. I když mi to přišlo šílené pousmála jsem se. Tak je lepší, že jsem na pokoji s Davidem a ne s někým jiným asi bych zcvokla kdyby to tak bylo.

Došla jsem si do chodby pro kufry a dotáhla je na svou polovinu. Tašku s Notebookem jsem položila na stůl a začala jsem si pomalu vybalovat. David mezitím tu skládací stěnu zase schoval - teď nebyla třeba..- a posadil se na svou postel.

,,A ty vážně nemluvíš? Vůbec?" optal se po chvíli a já se na něj otočila. Vzala jsem do ruky blok a načmárala mu odpověď.

'Dřív jsem mluvila, teď už ne.'

Pokrčila jsem rameny a jen co si to přečetl jsem blok zase položila a začala svoje oblečení skládat do skříně. ,,Ale nechybí ti to...mluvit.. přecijen dřív jsi zpívala." nedal si pokoj. Zase jsem si musela do ruky vzít blok a tužku.

'Někdy, ale zatím nebyl důvod mluvit'

Tentokrát jsem si blok nechala v ruce a dívala jsem se na něj. Čekala jsem na další otázku. Otázku ohledně toho že nemluvím. Nesnášela jsem rozhovory o tom že nemluvím. Všichni se ptaly 'Proč?' ale já neznala odpověď. Nechci ji znát! ,,Nebyl důvod? Jako nějaký speciální důvod?" zeptal se.

'Až nastane ta super chvíle tak promluvím.'

Naškrábu na papír v bloku a ukážu mu to. on se jen pousměje. Začnu se zase věnovat vybalování svých věcí. ,,Stejně to moc nechápu, ale..." zřejmě chtěl pokračovat, ale přušilo ho zabušení na dveře. Podívala jsem se dveřmi do předsíně a pak na něj. Pokrčil rameny, zvedl se a odešel otevří. Já se nerušeně věnovala vybalovaní, tedy.. do určité chvíle.