Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 18 - Dvě slova

OLIVIE:

Všichni na ni nechápavě civěli a čekali jaké to jméno z ní nakonec vypadne. Jedno jediné jméno, to co chtěli znát všichni a očima pozorovali její ústa a nic jiného je nezajímalo. Jen Denis zůstával u hlazení palcem hřbet její ruky a Ichiro byl zaměstnán zastrkáváním zmuchlaného papírku do její ruky.

Proč jí to nemohou ulehčit a ona si nemůže vybrat snadněji. Proč jen to chtějí vědět teď, teď hned.

Ichiro znovu stiskne její ruku a ona se na něj podívá. Vyprostí svou ruku z té jeho. A rozevře papírek tak, aby to nikdo neviděl jsou na něm tři telefonní čísla a nápis: Zavolej mi..

A rozmazaný podpis. Dvě čísla byla napsaná jiným perem. Pak ji Iciro podal telefon a usmál se. Prostřední čislo bylo její a to horní neznala. Podívala se na to pod ním a z něj vedla šipka - Zavolej sem a zjistíš kdo tě chytil, kdo tě nepodvedl a kdo tě nikdy nepřestal milovat. Nechápala to, ale když se podívala na Ichira jen se usmál. Ostatní je nechápavě sledovali jejich počínání. Doktor už dávno pokračoval ve vizitě, ale Toshiro a David sledovali jak něco ťuká do mobilu.

Olivie mezitím číslo vytočila a na celý pokoj se rozezněl její hlas. Hlas z doby, kdy ještě zpívala v Londýnské škole. Kdy bylo všechno ještě dokonalé. Pohled jí padl na Denise, který jednou rukou z kasy tahal telefon a pak nechápavě zvedl pohled k Ichirovi.

"Denisi..zůstaneš tu se mnou prosím." vyhrkne ze sebe Olivie a pohled upírá na už tichý telefon.

"Velmi rád, Livi.." pousměje se na ni a opět ji začne hladit po hřbetu ruky.

"A mi jdeme...jdeme.." zazubí se Ichiro a tlačí Toshira s Davidem z pokoje dřív než stačí cokoli namítnout. "Uvidíme se zítra!" pronese ještě než je vytlačí ven z pokoje.

To už tam zůstává s Denisem sama, na uzavřeném pokoji a on jen mlčí a hladí ji palcem po hřbetu ruky. Je to příjemné, ale Olivie má tolik otázek.

"Nevěděla jsem, že tu nahrávku ještě máš.." pronese tiše a vynutí si tak Denisovu pozornost.

"Pametáš sa na ňu?" zeptá se poněkud překvapeně a zadívá se jí do očí. Ona sama je překvapená, ale opravdu si vzpoměla na spoustu zážitku s ním. Přikývne tedy a kousne se do rtu. Tak moc by si přála pamatovat si jejich první polibek, když už ho vlastně zná tak dlouho, měla by o něm spoustu vědět, ale pamatuje si jen krátké útržky.

"Ja..chcel som ťa mať pri sebe aj keď si bola tak daleko." pronese tiše a nakloní se nad ni. "Mohol by som ťa..." nedopoví a Olivíe přesně ví co by chtěl a sama rozmýšlí zda je schopná se doopravdy vrátit k životu jen tak, během jediného dne. "Ano." zamumlá nakonec a nechá se tak pohltit jeho jemnými rty, které se odírají o ty její a zkouší znovu nalézt ztracenou cestu k citům co byly schované pod pevnou pokličkou a zamčené na miliony západů.

Jak moc si uvědomuje, že tohle je opravdu to po čem celou dobu toužila, už od chvíle kdy ho na střeše objala si tohle přála. Najít odpověď na svou otázku. Na otázku Koho.. Teď ví, že ani ona nepřestala milovat tohohle člověka, že on byl celou tu domu příčinou toho, že nemohla říct 'ano' komukoli jinému. Uvědomila si, že se znovu zamilovala do člověka, kterého vlastně nikdy milovat nepřestala.

V tomto myšlenkovém pochodě si ani neuvědomila kdy začala Denisovi polibky oplácet a jak se dostala její ruka do jeho vlasů. Teď ale už to zase vnímala tak pestře jak jen je možné tohle vnímat, Začala ho jemně tahat za ty jeho blonďaté vlásky a on jí rukou sjel přes hrudník až na její bok.

Když už jí opravdu docházel dech, tak se odtáhl na dálku sotva pár milimetrů a dýchal jí tak přímo do tváře. "Lubim ťa, Olivia.." zašeptá jí skoro na rtech a ona se topí v rozpacích. A nejen v nich. Taky se utápí v jeho nádherných modrých očích.

Dál si hraje s jeho blonďatými vlásky a snaží se na jeho tváři nevynechat jediný detail, jediný centimetr jí nesmí uniknout. Tak moc se tentokrát snaží, aby si pamatovala vše a už nikdy nedovolila na toto zapomenout.

Ale sama neví jestli mu může říct to prosté 'Miluji tě' je to vůbec možné aby to její ústa vyslovila, aniž by se její hlas zadrhl a ona tuhle krásnou chvíli nepokazila.

Tolik pocitů co se mísí jeden do druhého. Tolik slov, která by chtěla vyřknout, tolik otázek na které hledá odpověď, tolik všeho díky jednomu dni, jednomu polibku, jedomu klukovi.. jednomu spojení dvou slov.. Jak moc je její mysl zamotaná v jedno velké klubko, kde na každé nitce je jeho jméno. Kde se každou sekundu promítají ta dvě slova, která vyslovil svým zvláštním jazykem.

Je tisíce možností jak odpovědět, ale rozum i srdce radí pro jednou to samé a to vyslovit ta dvě slova a směřovat je přímo do jeho očí, ukázat mu, že je to myšleno víc než jen vážně, že v ní během jednoho dne probudil víc než jen staré vzpomínky.

"Taky tě Miluji Denisi.." zašeptá jako by se bála říci to nahlas, ale je si jistá, že teď a tady si přeje, aby to slyšel jen on. Protože teď pro ni neexistuje prostor ani čas, jen jeho přítomnost je pro ni vším, vším co si teď přeje, co teď chce.

Denis se ze široka usmál a vtiskl ji tentokrát jen jemný polibek, protože víc ani nestihl, dovnitř totiž tiše vstoupila sestra a pousmála se. "Omlouvám se jen jdu vytáhnout kanilu." šeptne a Denis se od Olivie zase odtáhne. Sestra bez problému a s šikovností zbaví Olivii kanily a malou dirku v jeji paži zalepí béžovou náplastí. Pak rychle s přáním dobré noci vycupitá ven.

Olivie se rozesměje a Denis se k ní po chvíli přidá. Žádné nepříjemné ticho, ani napnutá atmosféra. Jen lehounký smích dvou lidí...

HI! Jsem tu zase! Jste rádi?
Echm echm.. A jeden den meškám! Pardón.. :)

Takže tahle kapitola je taková no, spíš myšlenková jak hovorová, ale snad i přes to se zalíbila.

A že konec? Ne-e... ještě toho mám docela dost v plánu.
:)

VOTE & COMM potěší :)