Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 13 - Modré oči

OLIVIE:

Srdeční tlukot nabíral čím dál větší rychlost a byl tak hlasitý, že i Toshiro naproti mě ho musel slyšet. Když už jsem si myslela,že rychleji to už ani nejde tak Toshiro tenhle "letmý" polibek prohloubil tím, že jazykem pronikl do nitra mých úst a začal ovládat i můj jazyk.

Už neměl otevřené oči, měl je přivřené a zatím co se o levou ruku opíral, pravou mi podepřel hlavu, aby si tak přispůsobil její polohu. Stále jsem měla vykulené oči, tohle bylo to, čeho jsem se nejvíc bála, tohle bylo něco co jsem dlouho chtěla ještě odkládat. Jenže k mému překvapení se mi to.. líbilo. I přesto jsem se tomu nedokázala poddat. Nemohla jsem si to srovnat v hlavě.

Třesoucí se rukou jsem se zapřela o jeho hruď a zatlačila jsem s doufáním, že se odtáhne. Už mi pomalu docházel dech, i když to byly jen něžné a opatrné polibky.

Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že se něco takového stane vysmála bych se mu.. Jenže teď je to skutečnost, stalo se to. Teď a tady!

Najednou se Toshiro odtáhl a opřel si svoje čelo o moje. Měl zrychlený dech a snažil se uklidnit. Díval se mi přitom do očí, jakoby hledal odpověď na nevyřčenou otázku. Po dlouhé době jsem zase byla vyděšená - tohle se nemělo stát. Ne teď a ne tady!

,,Olivie.. J-já..." zakoktal se. I já bych koktala..stále jsem však nemohla vydat ani hlásku. ,,Vím, ž-že..js-jsi nechtě..."odmlčel se ,,Ale.. Miluju tě, Olivie.." zašeptal a pohled upíral na mě.

UDĚLEJ NĚCO! ječela jsem v duchu sama na sebe. Poutevřela jsem pusu a zase ji zavřela. Najedenou mi tak strašně scházela odvaha. Nevím jak to vyslovit, je to tak těžké.

,,Toshiro..já" začala jsem mumlavě. Zaskočil mě. Nebyla jsem připravená přijít na tuto informaci teď, je to brzo, příliš brzo..,,Já...nem......" když už jsem svou myšlenku málem vyslovila ozvalo se zabušení na dveře.

,,Olivie!" ozval se křik spoza hlavních dveří. A nebyl to jen tak někdo kdo křičel moje jméno. Byl to DAVID! ,,No tak otevři!" potom se ozvalo další zabušení na dveře.

Vstala jsem a došla jsem beze slova ke dveřím. Nechala jsem tam Toshira jen tak sedět na gauči - zmateného a nejspíš zklamaného z mojí skoro-odpovi.
Otevřela jsem dveře a podívala se do Davidovi tváře. ,,Olivie.. hledal jsem tě.. proboha, proč jsi mi neřekla, že se stěhuješ, měl jsem strach!" spustil a objal mě.

Objetí jsem mu poprvé oplatila, ale pak jsem se už odtáhla. David se pousmál, ale hned mu úsměv zamrzl na rtech. ,,Byla jsi tam, že? Prosím nech mě ti to vysvětlit. Byl jsem opilý.. a Rebeca ona.." chrlil ze sebe a já zůstala víc než je zmatená. ,,Liv.prosím nic to neznamenalo, opravdu!" vyhrkl a díval se na mi do očí. Až pak si teprve prohlédl moje oblečení.

,,To je...ta mikina je.."

,,Moje." Skočil mu do řeči Toshiro, který se objevil za mnou. ,,Liv byla zima, tak si pujčila moji mikinu...včera." jeho hlas byl najednou hrubší a když došel ke mě chytil mě okolo pasu a přitáhl k sobě.

,,A-ale já myslel..."

,,Nemyslel jsi Davide..." zabručel Toshiro. Na to se David zamručel cosi zamumlal a pak odešel. Co to mělo sakra znamenat?!

Zavřela jsem dveře a otočila jsem se na Toshira. Kruci co to bylo, vždyť on Davida odehnal! Kruci! nic nechápu!
,,Co to bylo?!" vyjekla jsem.

,,Olivie...já, včera jsem ho viděl.. nebyl opilý."

,,Proto jsi ho teď vyhnal?!" O co tady sakra jde?!

,,A-ano.." sklonil hlavu. Zhluboka jsem se nadechla a pak zase vydechla, musím se uklidnit - musím být sama.

Vyslékla jsem si Toshirovu mikinu a podala mu ji. ,,A-ale.." nenechala jsem hho, aby svou námitku dokončil. ,,Odejdi..prosím." vyrazila jsem ze sebe.

,,Olivie.." zamumlal a podíval se mi do očí, já ale uhnula pohledem. ,,Prosím Toshiro."

Objal mě, vtiskl mi pusu do vlasů a povzdechl si. ,,Odejdu i když nechci.." šeptl a odešel. Jen co zaklaply dveře sesunula jsem se na zem. Proč? Proč mi to dělají?

* * * * * * * *
Seděla jsem tam asi půl hodiny, pak jsem se zvedla a s unavenými víčky jsem si lehla do postele. Spala jsem během chvilky.

,,Otvor tie očká, chcem ich vidieť." zamumlal ke mě milý hlas, chlapecký hlas. Jazykem který byl zřejmě skříženinou češtiny a slovenštiny, ale co dělá v anglii? Rozumím mu protože jsem se Slovensky učila, ale už nevím proč.
,,Prosim ťa! Otvor ich."

Na žádost toho milého hlasu otvírám oči a spatřím je - jiskřivé modré oči plné strachu a úzkosti. Blonďaté vlasy rozčepířené na všechny strany, široká ramena a bíle stěny všude okolo, zaslechnu pípání přístroje, podívam se. Spousta přístrojů a hadiček co vedo do a z mého těla. Jsem v nemocnici!

,,Olivia! Prebrala si sa! Vďaka bohu!" usmál se ten kluk vedle mojí postele a chytil mě za ruku. Ale kdo to sakra je?! Vytrhnu mu svou ruku a on na mě nechápavě pohlédne: ,,Olivia.." Odkud mě zná? Kdo to je! Ať jde pryč!

Díky bohu do pokoje vchází moji rodiče - moje záchrana! ,,Prebrala sa , pan Lorelie. Je hore!" usmál se chlapec a taťka přikývl. To mě tu s ním nechá! Vyžeňte ho předse!

,,Olivie, zlatíčko!" spustí mamka - konečně zase angličtina. Ale ten kluk tu pořád je. Nechci ho tu. Kdo je to! ,,Jsem tak ráda, že jsi vzhůru. Budeš v pořádku.." usmála se mamka a podívala se na toho kluka. ,,Necháme tě s Denisem osamotě, aby jste si mohly popovídat.." Co?! Ne! Neodcházejte! Nenechávejte mě tu s ním. Co když mi chce taky ublížit? Ne! Prosím stůjte!

Kruci, jsem s ním sama! Sama s nějakým klukem. Klukem kterého neznám! Jdi pryč! Pryč! Odejdi! Hned! Pryč! POMOC!

Jak tak křičím v duchu sama na sebe začnu se propadat dolů. Kluk zmizí a já jsem jinde. V parku.. a běžím, ale není to ta noc. Je to za dne a směju se. Čemu se směju. Ohlédnu se za sebe a zase spatřím toho kluka.

Od té chvíle se na sebe koukám z dálky už nejsem ve svém těle, koukám jak se ten kluk přibližuje, je čím dál blíž..chytá mě kolem pasu a usmívá se.

Zamumlá cosi hrozně nesrozumitelného a já - tedy to já, které sleduji mu s úsměvem odpovídá a pak..
pak ho POLÍBÍ!

Ahojte! Je krásné nedělní ráno. Něco kolem čtvrté tuším :P No jo no... Sweetyna zase ponocuje :P

Tak, ale to znamená!.. NEW PART. . .

:)

Máte tu novou část, která vás snad pobavila, libila se vám a tak snad pro mě utrousíte i nějaký ten komentík a snad i ten Vote...