Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 10 - Šance

Lidičky.. už jsou to 4 dny co byla poslední část.. takže.. Tadá. jsem tu zas!

OLIVIE:

Pouliční lampa vysoko nade mnou zuřivě blikala a překvapivě studený vítr se mi dostával pod tenkou vrstvu oblečení a moje tělo tak obstoupil chlad. Na holých pažích mi vystoupla husí kůže a já si o ně třela dlaně abych se trochu ohřála a zahnala tak třes a mrazivé doteky větru.

Stále jsem stála naproti Toshirovi a v hlavě mi doznívaly poslední tóny jeho slov, kterými takřka vyrazil dech. Co mám dělat? Co mám říct? Co? Tak co? Bojím ale nevím čeho a ani proč. Připadám si tak.. tak zvláštně. Pak jsem ucítila jemnou látku na svých ramenou a opravdu více než jen opatrný dotek na ramenou. ,,Vem si ji..nebude ti taková zima." pronesl Toshiro a od úst se mu vznesl obláček páry. Stál u mě tak blízko, že jsem cítila jeho dech na ještě stále odhaleném krku. Nic však neudělal. Jen čekal až se navléknu do jeho měkounké černé mikyny což jsem nakonec i udělala. Byla plná jeho vůně, takže voněla po čerstvě posekané trávě a něco jako staré pergameny. Nechápala jsem jak mohl vonět právě takhle. Stál pořád zamnou a ruce mu visely podél boků. Nakonec jsem se k němu otočila a odvážila jsem se mu pohlédnout do jeho šedých očí. ,,Děkuju za tu mikinu." pousmála jsem se něj a on mi úsměv nejistě oplatil.

,,Jo, no.. nechtěl jsem aby ti byla zima." zamumlal a trochu si povzdechl. Pohled mi sklouzl na jeho tričko, bylo černé - jak jinak- a mělo krátký rukáv.

,,A tobě není zima?" zeptala jsem se tiše a ztěžka jsem polkla.

,,No..trochu...ale to je..v poho.." znova to tak zamumlal a já věděla, že je mu velká zima. Jen jsem nevěděla jak mu pomoct, kdybych mu vrátila mikinu tak by mi ji zase rychle vrátil. ,,Ale..kdyby jsi..mi dovolila...tak bych..." odmlčel se a pak pomalu zvedl ruce a zajel pomalu pod mikinu v úrovni mých boků a skryl tak ruce pod mikinou, i když to znamenalo že jsem teď byla nalepená na jeho těle. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a tiše vdechovala jeho vůni.

,,Moc krásně voníš.." vypadlo z něj, nepouživala jsem předsi žádnou vůni, jen chabý deodorant a sprchový gel s vůní levandule - no možná že za to mohlo tohle - každopádně jsem v obličeji nabrala nachovou barvu. Najednou mi tohle celé přišlo hrozně zvláštní, ráno jsem nedovolila Davidovi aby mě objal a teď to v klidu dovolím Toshirovi, který mi před chvílí řekl že se do mě zamiloval.. Kruci! Ale..já nevím co k němu cítím a jestli vůbec.

,,Toshiro?"

,,Hmm.."

,,Já...j-á nemůžu.." zamumlala jsem a o krok jsem od něj odstoupila. ,,Promiň.." šeptla jsem a rozběhla se k mému dosavadnímu bytu. Do očí se mi vehnaly slzy a já si uvědomila proč jsem ho teď od sebe odstrčila. Jsem hrozná! On se mi vyznal a já s pláčem utekla pryč a kvůli čemu. Kvůli strachu to nebylo, to vím jistě, bylo to o proto, že jsem si vzpoměla na dnešní ráno, jak jsem se dívala na Davida, když spal, jak mě chytil za ruku a mě se rozbušilo srdce tak silně, že mi skoro vyskočilo z hrudě. Vzpoměla jsem si jak jsem se vzbudila a o se nademnou s ustaraným výrazem skláněl - měl o mě strach.

Co to semnou sakra je? pomyslela jsem si a vydala se do našeho patra po schodech. Už po prvních pěti patrec jsem to shledala jako velkou chybu, i přes to jsem však pokračovala sprintem. Zastavila jsem se až přede dveřmi našeho bytu, ze kterého se ozývala směsice zvláštních zvuků. Tiše jsem odemkla a zaplula jsem přes chodbu do koupelny - další chyba. Sotva jsem otevřela dveře do místnosti vykládanou kachličkami, se sprchovým koutem, umyvadlem a záchodem naskytl se mi pohled na poházené dámské hadry, které mi byly důvěrně známé - Rebeca! Projela mnou vlna zlozti a pak také vlna zklamání. Pocity se mísily jeden do druhého. Nakonec jsem usoudila že bude lepší na to nemyslet a vyhnout se jim.

Rozhodla jsem se, že se tedy vyhnu pokoji obloukem a noc přečkám třeba v kuchyni - další chyba! Tam jsem prozměnu narazila na spodní prádlo v míse s ovocem, okamžitě se mi zvedl žaludek a nastalo rozhodnutí, že se té mísy už ani nedotknu. Moje podvědomí si ze všeho nejvíce přálo aby v obývacím pokoji nebylo nic podobného - zase jsem se mílila, tam jsem prozměnu narazila na sytě růžovou kabelku se zlatými přezkami a stejně křiklavé sako. Kruci!

V předsíni jsem zůstávat nechtěla, mohly kdykoli vyjít ven a viděli by mě. Tak to ne! Stačilo mi to co už jsem viděla, víc vidět nechci. Vyšla jsem tedy zase na chodbu a opatrně za sebou dveře zavřela. Chtěla jsem být co nejvíce potichu, abych na sebe neupozornila. Můj nynější plán byl přespat ve společenské místnosti. Tam určitě bude líp než kdekoli v blízkosti tohohle bytu. Otočila jsem se a místo toho abych se pomalu vydala chodbou pryč jsem skončila na zemi. Okamžitě jsem vzhlédla a uviděla Toshira s překvapeným výrazem ve tváři. ,,Kam jdeš tak pozdě?" vyhrkl a podíval se na dveře od bytu, které jsem teď zavřela.

,,Do společenské místnosti. V bytě je trochu nepořádek a chci se vyhnout Rebece." Zamumlám a on mi pomůže se zvednout. ,,A co tu děláš ty? Váš pokoj je předse o tři patra níž.." zeptám se, když už stojím pevně na nohou.

,,Rebece?! Ehm no.. já šel jsem se ti omluvit.. asi asi jsem si to měl nechat pro sebe, nechtěl jsem tě rozbrečet..." odmlčel se a promnul si krk v nervózním gestu. ,,A měl jsem strach aby jsi zase nepřestala mluvit, máš moc krásnej hlas.."

Do tváří se mi zase nahnala červeň a tak jsem sklopila zrak k nohám. Opravdu jsem teď litovala, že jsem od něj utekla. Myslela jsem na to, abych třeba neublížila Davidovi, který se ke mě choval taky tak mile, ale jak se zdá jemu to nijak velký starosti nedělalo.

,,Doprovodím tě do společenské místnosti...když už teda.." větu nechal vyznít do prázdna a jen se pousmál. Kývla jsem a pomalu šla k výtahu. Společenská místnost je v prvním patře - po schodech už nejdu! Jen co se za námi zavřeli dveře a nastalo nepříjemné ticho. Celá ta minuta a půl, kterou trvala cesta na příslušné patro proběhla v tichosti. Nikdy mi ticho nepřišlo tak tíživé jako právě teď. Konečně se ozvalo zacinkání a výtah zastavil. Dveře se otevřely a my vstoupili do potemnělé chodby, kdy byly byty správců jednotlivých pater. Tiše jsme proklouzly do "spolky" a rozsvítili jsme.

,,Tak...jsi tu.. já už půjdu, než mě tu chytí s tebou v prázdné místnosti.." porozhlédl se a udělal krok ke dveřím.

,,Toshiro?" vypadlo ze mě. Musela jsem si něco ujasnit.

,,Hmm." zase se zastavil a podíval se na mě.

,,Omlouvám se, že jsem utekla já... zaskočil jsi mě a já se bála. Připouštím že k tobě..." v tom jsem se zarazila ve svém proslovu. Najednou stál zase blízko a s očima pevně upřenýma na mě čekal co řeknu. ,,...něco cítím, ale nevím co to je a nechci ti ublížit.."

Usmál se a opatrně mě objal kolem pasu. Když se odtahoval zastavil hlavou u mého ucha a začal šeptat: ,,Počkám na to, až zjistíš co je to 'něco' a budu tvoje rozhodnutí plně akceptovat." pak mě zlehka políbil na tvář a s přáním sladkých snů odešel.

Ještě chvíli jsem tam jen tak stála a přemítala o dnešním dni a o tom jaký byl dobrý nápad dát Toshirovi i tu malou šanci, ale nakonec jsem stejně skončila schoulená do klubíčka v Toshirově mikině na gauči. Za zavřenými víčky se brzy začal promítat další z milionu snů...

Tak, asi jste si už všimli, že příběh Real Me vychází každý čtvrtý den, je to proto, že mi to tak prostě dobře vychází a já si stihnu dopsat třeba i kapitolu navíc, která stejně nakonec vyjde čtvrtý den po předchozí :)

A teď ke story:

Kopete pro tým Oliro?

nebo by jste byli pro

Davilivii?

Těžká otázka viďte.. :)