Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 11 - Obleč se! Hned!

Ahojte.. no tak je to trochu dýl než 4 dny od poslední části. Moc se omlouvám.. trochu mi to ujelo a já to dneska dopisovala.. no snad se kapitola bude líbit.. :)

OLIVIE:

Kap..kap..kapity kap... zase ten otravný zvuk deště, jak bouchá o stěnu velkého křídlového okna. Kapka buší jedna za druhou a pak po okením skle zase stékají dolů. Kap..Kap..Kapity..kap..

Déšť ustal a my konečně mohly opustit halu kina u nás v Londýně. Já a on. Ten pan dokonalý. Pomalu kráčíme parkem a povídáme si. Příjemný, ale mlhavý rozhovor. Neslyším co říkám já ani co říká on, zvláštní.

Jenže pak se octnu přiražená ke stromu a jeho náhle tak slizký hlas slyším víc než jen zřetelně. ,,A teď si vezmu to na co jsem čekal." jeho ruka putuje k zipu mojí vestičky a snaží se ji ze mě servat. Seberu veškerou sílu a kopnu ho do rozkroku. Pak se dám na útěk.

,,Ty krávo! Tohle zaplatíš!" zaječel za mnou, ohlédla jsem se a zděsila se! Běžel za mnou.. s nožem v ruce. Ještě zrychlím, ale zakopnu a upadnu na zem.

Než se naděju ležím na zádech a on se nademnou sklání: ,,Nebude to bolet.. mě ne.." zašeptá slizce a pak cítím jak se chladná čepel zarývá do masa kdesi v oblasti mého pupíku a pomalu se tam zavrtává hlouběji. Bolest mi sevře hrdlo a já ze sebe nemůžu vyrazit ani hlásku.

Všechno se mi mlží a z posledních sil zamžourám na blížící se osobu. Je to kluk a má zářivě modré oči, blond vlasy.

,,Hej! Co to děláte!" okřikne toho idiota nademnou.

,,Do toho ti nic není mladej! Vypadni!" okřikne ho a roztrhne mi vestičku. Pak mi stáhne kalhoty, ale víc nestihne, protože mu ten chlapec skočil na záda a snažil se ho ode mě odstrčit. Místo toho ale ten slizák odhodil blonďáčka stranou. Vytrhl mi z břicha nůž a šel k němu. Já se jen chytila na místě, ze kterého sršela krev skoro proudem.

Svět okolo mě začal nabírat nažloutlé odtíny a pomalu se měnil v zářivou bílou. Bolest ustupovala a zvuky utichly.

Tedy ani ne tak na dlouho, zaslechla jsem někoho mlživě mluvit a pak jsem ucítila čisi ruku na břiše. Svět v mém okolí zase nabral barvy podzimního večera a na mě hleděly dvě modrá kukadla toho chlapce. Pozorovaly mě tak starostlivě.. tak..zvláštně..

,,Vydrž." zašeptal a já se zmohla jen na přikývnutí bolest vysílala signály do celého těla a oči se mi začaly přivýrat. ,,Jak se jmenuješ?" zeptal se a zabránil tak mým očím aby se zavřely.

,,O-oli-livi-vie.." vydám ze sebe trhaně. On se pousměje a mluví dál.

,,Já jsem ............." pak jen neslyšné mumlání moje oči se zaklaply a s houkáním sanitky nastala tma.

Probrala jsem se s přidušeným jekotem celá od slz a vyděšená. Takhle se mi ten sen ještě nezdál. Vím že tohle byla ta pravá vzpomínka, která se zobrazila v mém snu. Vím to, vzpoměla jsem si na to. Už dřív jsem si matně vzpomínala na ty modré oči.

Pomalu jsem vstala z gauče a zkontrolovala si mobil. Bylo osm ráno - to už by správce našeho patra měl být vzhůru. Vyšla jsem na chodbu, která se už hemžila paprsky raního sluníčka. Už jsem se ani nesnažila jít potichu, když jsem došla před dveře bytu správce našeho patra zaklepala jsem.

Ozvalo se šuškání a pak rychlé kroky. Otevřel mi vysoký muž s černými vlasy, ve kterých už bylo několik stříbrných pramínků, se širokými rameny a v obličeji se mračil tak že už to snad ani víc nejde. Ale jakmile se jeho ledové zelené oči podívaly na mě okamžitě roztály a po jeho tváři se rozlil úsměv. ,,Ahoj.. Tak co pro tebe můžu udělat? A co to máš na sobě?" zeptal se a poukázal na Toshirovu černou mikynu, která mi byla pod zadek a rukávy byly tak o dost větší a trochu zmuchlané, aby mi šli vidět ruce.

,,Chtěla bych vlastní pokoj, nechci se o něj už dělit s Davidem." zamumla jsem a on překvapeně vykulil oči. To asi proto že nečekal že mu tu promluvím. Nojasně, vždyť já mluvím!

,,Ehh... no dobře. Myslím že je volná 344 dám ti klíče a přepíšu tě. S přestěhováním ti má kdo pomoct?" pokračoval stále mile.

,,Jo..poprosím Toshira s Ichirem.." pousměju se a převzala jsem si od něj klíčky od MÉHO bytu a on mě pro jistotu hned přepsal, aby na to nezapoměl. Pak jsem se už vydala pomalu po chodbě pryč. Zastavil mě však jeho milý starostlivý hlas: ,,Olivie." pomalu jsem se otočila a podívala jsem se do jeho časem skoušené tváře. ,,Jsem rád, že jsi semnou mluvila." Pousmál se a zavřel za sebou dveře. Trochu s nechápavým výrazem jsem se postavila do výtahu a stiskla příslušné tlačítko patra, na kterém by měl být Toshiro s Ichirem.

Cesta výtahem mi utekla docela rychle a tak jsem se brzy octla na další dlouhé chodbě s desítkami dveří. Přešla jsem k těm na kterých bylo zlaté číslo 301. Podívala jsem se na hodiny, bylo chvíli po deváté. Zaklepala jsem na dveře a zevnitř se ozval přidušený smích, pak se dveře rozletěly a kdybych neuhla dostala bych koláčem přímo do obličeje. Ten zatím přistál na protějších dveřích.

Sledovla jsem očima velký šlehačkový obtisk na dveřích, zpoza kterých už se ozýval nasupený hlas a dupavé kroky. ,,Olivie?!" vyjekl kdosi za mnou a okamžitě mě vtáhl do otevřených dveří a zabouchl je za mnou. Otočila jsem se a už jsem chtěla spustit otázky typu 'Co to bylo?' 'Proč si hodil tím koláčem?' a tak dále.. ale zarazilo mě něco co jsem nečekala, ani náhodou.

Toshiro předemnou stál s odhalenou hrudí po které stékaly kapičky vody, které pomalu stékaly bo jeho břichu plném buchtiček až k okraji ručníku, který měl okolo pasu. Moment! Ručník? Vždyť je skoro nahý!

Rychle jsem pohled stočila na jeho tvář, na kterou stékaly kapky vody přímo z jeho černých vlasů, kolem šedých očí, které mě s pobavením pozorovaly. Sledovala jsem jednu takovou kapku, která stékala pomalu po jeho spáncích přes tvář až k těm nadýchaným polštářkům, které své pojmenování -rty - nesou se ctí. Pak kapka skápla na onu odhalenou hruď, kde se vlila do štěrbinky mezi vypracovanými svaly a pak pomalu zajela za lem ručníku.

Ztěžka jsem polkla a kousla jsem se do rtu. Stačila jedna představa a ve mě se usídlilo nekonečné nutkání dotknout se ho, pohladit ho po tváři a.. Sakra! Na co to zase myslím? Pomátla jsem se snad?

,,OBLEČ SE! HNED!" vyrazila jsem ze sebe jak nejrychleji to šlo...

Musím se zeptat.. Jak se vám líbila část? No.. zajímavá asi moc nebyla co? Mno co nadělám.. já jsem takový nezajímavý skřítek.. :D

Takže... nebudu to tady zdlouhavě okecávat, však on tu ten můj Šmak skoro nikdo nečte.. :P