Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 9 - Procházka

Už jsou to zasejc 4 dny od doby co vyšla předešlá část.. tak tady to je..

Opravdu moc by mě potěšil, nějaký ten komentík

OLIVIE:

Opatrně jsem mikrofon vyjmula ze stojanu a pevně ho sevřela v ruce. Zvedla jsem pohled a spatřila jak se Rebeca hlasitě směje : ,,Opravdu si myslíte, že tohle nemluvně zazpívá.. jste naivní.." Různě se při tom pořád lepila na Davida a pak dokonce i na Toshira.

Polkla jsem veškerou nejistotu a strach. Zavřela jsem oči a ve chvíli kdy z mých úst vyšla první slabika slova písně jsem je otevřela. Slova mi z úst plynula v rytmu hudby a splývala s ní natolik dobře, že to překvapilo i mě samotnou. Bylo to... osvěžující. Nervozita, která se skrývala v mém těle opadla a já mohla v klidu pokračovat ve zpěvu.

Na mojí tvář se dostal ten zapomenutý spokojený úsměv a celý svět se proměnil v překrásnou vzpomínku na dobu, kdy jsem takhle zpívala pořád.

Slovo za slovem pomalu plynulo z mých rtů a přes mikrofon do reproduktorů, které je zesilovaly natolik, aby je zaslechl i člověk v nejzaším koutě baru. Zahlédla jsem jak se osazenstvo baru zvedá ze židlí a sedeček a začíají mi tleskat do rytmu nebo se rovnou do rytmu vlnit a všelijak kroutit. Tohle byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat.

Pohled mi sjel na moje přátele - ano.. nazvala jsem je tak... - Ichiro a Lindy se už vlnili do rytmu a přitom se vesele usmívali a ukazovali mi zdvižené palce. Toshiro mi do rytmu jen tleskal, ale když zaregistroval můj pohled široce se usmál a ukázal mi zdvižený palec. David ten tancoval a Rebeca seděla s otevřenou pusou.

Když písnička skončila celý prostor baru zaplnil zvuk potlesku, nadšeného potlesku a výkřiků z radosti. Poklonila jsem se a vrátila mikrofon. S Toshirovou pomocí jsem z pódia seskočila a hned ho objala. Vypadal poněkud překvapeně a než stačil cokoli říct byl u nás Ichiro s Lindy: ,,Byla jsi úžasná! Máš dokonalej hlas a ... prostě Wau!" spustil a skoro Lindy nepustil ke slovu. ,,Ano, jsi prostě úžasná! A nejradši byc byla, kdyby jsi mohla zpívat celý večer." uculila se Lindy.

Ohlédla jsem se po Davidovi a ten nikde...Rebeca stejně tak. ,,Odešli před chvílí.." zamumlala Lindy..,,Myslím že to byl..." nestačila to doříct, protože to už ji Ichiro za ruku odtáhl pryč se slovy: ,,Uvidíme se zítra."

Zamávala jsem jim a podívala se na Toshira. ,,Nepůjdeme se projít?" zeptal se a já jen přikývla. Sice jsem ho chtěla taky slyšet zpívat, ale nebudu ho nutit.

Prodrali jsme se davem lidí, kteři mi v jednom kuse opakovali jak krásně umím zpívat a tak. Jen co jsme se ocitli venku na potemnělé ulici trochu se mi ulevilo. Bylo tu ticho a klid.

Pomalu jsem kráčela vedle Toshira po chodníku a poslouchala tiché klapání mích sandálků. ,,Liv.." začal Toshiro, ale hned se zarazil.

,,A-ano?"řekla jsem trochu nejistě. Bylo to jako začínat od nuly - znovu získávat jistotu s mluvením nahlas a zbavování se náhle stydlivosti.

,,Potřebuju pomoct...já.." nenechala jsem ho větu dokončit a hned ze sebe vysoukala odpověď:

,,Povídej... pomůžu ti." zamumlala jsem a pousmála se. Bylo to pro mě nové, zase jsem mluvila a bylo to..tak osvobozující... nemuset to psát a pak zase přepisovat..

,,A-asi jsem se zamiloval a mám strach..že.. že to zkazím.." vychrlil ze sebe a zadíval se do země. Překvapilo mě to! Kruci... On..on se do někoho zamiloval? Do nějaké holky co potkal v baru. Nebo do někoho koho už zná dlouho? P-proč se tím vlastně zabívám..

,,Ehm.. a.. ví to ta dívka, že - že jsi se.." chtěla jsem pokračovat, ale při každém slově jsem se zadrhla. Nikdy jsem si nemyslala že mluvit je tak těžké.

,,Ne..neví vůbec nic.." přerušil mě a podíval se mi do oči. Šedivé oči byly opravdu plné strachu a jeho hlas byl plný obav. Mnou samotnou pulzoval vztek, hněv a .. něco co jsem nechápala - žárlivost. Ale proč. Žárlím snad že on se zamiloval a já ne? nebo snad žárlím protože se zamiloval? Co mám sakra dělat?

,,A.. z-zkoušel jsi jí to říct?" zakoktala jsem se. Já mu nechci pomoct, aby se s ní dal dohromady. Ale proč? Tak sakra proč?

,,Celý den..jenže vždy se objevil někdo kdo to zkazil.." povzdechl si a já musela uhnout pohledem. Pichlavá bolest, která se mi usadila v hrudi napovídala, že něco je v nepořásku. Chtěla jsem se té bolesti zbavit, ale nedařilo se mi to překonat.

,,Měl-Měl jsi..si s ní být...sám.." zamumlala jsem a tentokrát jsem si povzdechla tichounce já. Vadilo mi to víc než cokoli jiného. Už jsem se o tom nechtěla bavit. Nechtěla jsem dál rozebírat to jak mu pomoci aby ta dívka zjistila že on se do ni zamiloval - přiliš mě to bolelo.

,,Snažil jsem se, ale... vždy mi utekla.." utíkala mu? Copak někdo utíká od někoho kdo má tak nádherné oči jako právě Toshiro. Nebo jeho povahu? Výšku? A to ani nevím co skrývá pod tou tmavou volnou mikinou - Na co to zase sakra myslím! Musím přestat! DOST!

,,Aha.." zamumlala jsem jako odpověď. Nic jiného mě nenapadlo, taky to byl hloupý nápad a navíc bodavá bolest v hrudi sílila. Bolelo to víc a víc. Každý pohled, který jsem za těch pár vteřin upírala vždy chvíli buď na jeho hruď, kde byl na mikině nápis Snow, nebo na jeho široká ramena a pak to byly špičky mých sandálků. ,,A kdo vlastně je ta dívka? zeptala jsem se ho a on trochu rozpačitě zamrkal.

,,Sakra, Olivie, nemuč mě už tak..." pronesl zničeho nic a já na něj upřela nechápavý pohled. V jeho tváři nebyl rozpoznatelný ten předešlý strach. V očích se mu zasel leskly třpytivé jiskry a na ústech mu pohrával nejistý úsměv.

,,C-co prosím?" Nic jiného tě nenapadlo? nadala jsem si v duchu téměř okamžitě co jsem to vyslovila. Taková hloupost!

,,Kruci! Ta holka o které se tu celou dobu bavíme jsi TY! J-Já zamiloval jsem se do TEBE." pokud mě sluch nešálí řekl, že se zamiloval do mě. Já jsem ta holka do které se zamiloval? Moje pocity byly tak rozházené, že jsem prostě mlčela a jen na něj tupě zírala.

Heheh.. to je to ale zase krásnej konec.. no jo no.. jsem v ukončování prostě machr ! XD

No a co si myslíte, že se stalo s Davidem a Rebekou?

Jak si myslíte, že Olivie Toshirovi odpoví?

To asi postačí.. jste super! MOC Moc díky za...prozatimních 182 přečtení!

VOTE&COMM
potěší