Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 3. - Nečekaný spojenec

OLIVIE:

Další den (5 dní do konce prázdnin.):

Stále se s tím nemůžu srovnat - já a chlapecká akademie, a pak to zaměření na zpěv a tanec. Já už nezpívám, vždyť nemluvím. Kruci! Nechci tam jet! NECHCI! naštvaně házím veškeré svoje věci do kufru - přesně tak - úplně všechny, protože tam jedu na rok! Rok budu v uzavřeném školním areálu - SAMA!! Nebudu moct vidět Karen, zajít do obchůdku a ještě ke všemu budou všude kluci!! Jediné moje štěstí je, že jsou na škole i profesorky. Super!

Zaklapnu posledí kufr a zapnu ho. Měla jsem dva obří kufry a velkou tašku přes rameno, kde jsem měla notebook, bloky, tužky a zkrátka drobnější věci co se mi do kufrů nevešli. Už aby to bylo zamnou! Sejdu schody a táta mi beze slova vyběhne nahoru pro kufry. Tašku přes rameno si nesu sama. Beze slova nasednu do auta, kde už sedí Ross i mamka. Mlčí - vím, že jim bude smutno i mě bude, ale nedá se nic dělat. Konečně došel táta a naložil moje kufry do kufru auta a pak si nasedl na místo řidiče.

,,Tak..jedeme.." pronesl táta a pousmál se. Snažil se to odlehčit, ale nevedlo se. Sledovala jsem z okna ubíhající krajinu, sledovala jsem, jak mi mizí z oči všechno co jsem zažila. Jak vjíždíme na letiště a jak táta zastavuje. Pak už je to jako v mlze, hlavou mi běhalo spousty vzpomínek, spousty krásných vzpomínek, ale taky těch zlých. Teď už, ale sedím v letadle a v ruce držím papírek s instrukcemi:

Na tetišti v Hilbrooku na tebe bude čekat profesorka Reedová. Vše ti vysvětlí a odveze tě do areálu školy.

Jen co jsem to dočetla pokroutila jsem očima a pohlédla ven, mám sedadlo u okna, takže mám i skvělý výhled na letiště, ještě jsme neodletěli, stále ještě nastupují lidé, ještě můžu vystoupit - nesmím. Sedadlo vedle mě je volné! Nechci vědět kdo vedle mě sedí, proto když zaregisstruji pohyb neotáčím se.

,,Olivie?" zaslechnu náhle svoje jméno, které ale vyslovil mužský hlas, povědomý mužský hlas! Otočím se a uvidím ho, poznám ho, je to ten kluk z knihovny, ten kluk co se mě dotýkal...on ale co tu chce? Co mám dělat? Rychle nahmatám blok a začnu črtat cosi jako odpověď.

'Davide?'

Jen mě v tu chvíli nenapadlo, že by mohl konverzaci rozvíjet dál. ,,Co tu děláš? Letíš do Hillbrooku?" optal se a já jen kývla, prakticky si sám odpověděl.

'Nastupuju na tamní chlapeckou akademii."

Horší věc jsem napsat nemohla! Naneštěstí si to přečetl a jen se pousmál. Po zádech mi přeběhl mráz a začla jsem se i neznatelně třást - zase se bojím! Vždyť se jen usmál. ,,Ty jsi ta holka co k nám nastupuje? Páni! Vyhrál jsem sázku!" zaradoval se. Nechápala jsem to a donutilo mě to tedy přemýšlet. Nic mě nenapadlo..

'Jakou sázku?"

Nedalo mi to musela jsem se zeptat. Zajímalo mě to tak, že už mi ani nevadilo, že vedle mě sedí kluk. Kluk s nádhernýma modrýma očima, které mě v jednom kuse sledují - ano bála jsem se, ale už ne tolik. ,,Vsadil jsem se s klukama o to, že k nám přijde holka, která nebude namyšlená barbie." znovu se pousmál a já s ním. Opravdu jsem se usmála!

'Aha, no já Barbie rozhodně nejsem."

Napsala jsem a s dalším pousmáním mu to dala přečíst. ,,TO vidím..Jsi totiž docela milá holka...asi bych si měl vážit toho, že jsi moje kamarádka.." zaculil se - opravdu, nebyl to obyčejný úsměv, byl to úsměv od ucha k uchu.