Real Me [CZ] (Rok vydání - 2018)

Kapitola 2. - Bílá obálka co vše změní

OLIVIE:

Čapla jsem tu knihu a pak slezla ze schůdků. On mě pustil a čekal, čekal za mnou - citila jsem jeho pohled na svých zádech. Skryla jsem knihu do příslušného regálu a vytáhla jsem blok a propisku..až potom jsem se otočila. Třásla jsem se. Opravdu nepatrně jsem se třásla.

Dívala jsem se na něčí hruď, na něčí svalnatou hruď - polknu. Když jsem se takhle dívala naposledy dopadlo to tak, že jsem byla v nemocnici, skoro jsem umřela. Zvedla jsem pohled - krásné modré oči a hnědědé vlasy - znovu ztěžka polknu. Něco mi říká - Měla bych poslouchat. Musím začít vnímat!

"Měla by jsi si dávat věčí pozor. A já jsem David." usmál se na mě a mě se zase zrychlil dech - představil, se..chce si povídat...ale to nejde! Pokývala jsem jen hlavou a couvla směrem k regálu. Třesoucí se rukou jsem začala psát na čistý list bloku. Pak jsem mu to ukázala.

'Budu...Já jsem Olivie'

Trochu se zarazil, ale nakonec si to přečetl. "Jsi v pořádku? Třeseš se.." zamumlal. Čekala jsem spíš otázku: 'Proč nemluvíš'.. Ale neptal se. Upozornil mě na to že se klepu. Zakroutila jsem hlavou tak zběsile, že se mi zamotala hlava. Nemohla jsem odejít, zatarasil mi cestu.

"Ale notak, vidím to na tobě. Nemáš horečku?" nedal se odbít a zvedl ruku, aby mi nejspíš sáhl na čelo, ale v tu chvíli mi spíš přišlo jakoby mě chtěl uhodit. Instiktivně jsem ucukla a ruce mi vystřelili k pokusu zastavit jeho ránu - ta ale nepřicházela - zkrátka nic. Vzhlédla jsem a viděla jak ustoupil o několil kroků vzad. Já se okamžitě vytratila pryč. Nikdy semnou tady nikdo nebavil, nevšímaly jsi mě, ale tenhle kluk musel! Proč?!

Přemýšlela jsem nad tím do té doby, než se předemnou objevila Karen - malá černovlasá dívka, která semnou chodila do školy. A moje nejlepší kamarádka. "LIV!!! Stalo se něco hroznýho!" křičela přes celou knihovnu. Nečekala na mou odpověď. "Hoří! Naše škola hoří!" ječela zadýchaně. Podívala jsem se na Suzan, která seděla na evidenci a ona jen kývla. Už držela telefon a volala nejspíš hasiče. Já jsem mezitím došla ke Karen. Celou událost s tím chlapcem, jsem hodila za hlavu. Tohle bylo důležité!

'Uklidni se. A všechno mi řekni.'

Naškrábala jsem na papír v bloku a podstrčila jsem ji to. Ona jen pokývala hlavou. Byla jsem neklidná a celé tělo se mi nekontrolovatelně třáslo. Co teď s námi bude. Je to jediná dívčí hudební škola v okolí. Asi se ptáte na moje zaměření. Dřív to býval zpěv a tanec. Teď je to jen tanec..nebo spíš bude.

"Zapálila to cigareta, která byla ve skladu učebnic. Profesorce tam spadla a všechno začalo hořet. Tak tak stihla utéct ven. Neměla tam co dělat..vždyť jsou prazdniny." vzlykala Karen, jakoby to snad zavinila ona sama. Chlácholivě jsem ji objala a pohladila ji po vlasech. Bylo to až neskutečně rychlé. Zrovna teď, týden do konce prázdnin..je to snad zlý sen? Co s námi bude?

Z místa kde stála škola se k obloze vznášel kouř ještě když jsem šla společně s Karen v osm večer domů z knihovny. Dohodly jsme se, že u nás přespí a ráno se zajdeme mrknout ke škole.

Cesta nebyla dlouhá, ale byla hodně tichá. Každá jsme byla zabraná do vlastních myšlenek. Hrozné ticho, možná až přiliš velké ticho, narušilo až zacinkání klíčů, které jsem vytáhla z kapsy, když jsme došli k domu. Odemkla jsem - nikdo nebyl doma...nedivím se. Mamka pracuje u záchranky, taťka je hasič a bratr...ten by dnes měl mít nahravání a jak ho znám, přespí ve studiu.