"Hotel"/STEIN27

4.

Bella
Když jsem dorazila na střechu hotelu, Petr tam už čekal. Seděl na nízké zídce, v jedné ruce držel láhev piva, druhou měl volně položenou na koleni. Vítr si pohrával s jeho blonďatými vlasy, a když mě uviděl, jeho tvář se rozzářila. 

"Doufal jsem, že přijdeš," řekl tiše. 

"Neměla jsem v plánu, ale... něco mě sem táhlo," odpověděla jsem a přešla k němu. Sedla jsem si vedle, trochu nejistě, protože střechy vážně nejsou můj oblíbený prostor. Ale něco na té výšce a noční obloze mě zároveň uklidňovalo. 

"Víš, že hvězdy nejsou ve skutečnosti tak jasné, jak vypadají?" zeptal se z ničeho nic. 

Překvapeně jsem se na něj podívala. "Cože?" 

"Všechno, co vidíme, je jen odraz světla. Hvězdy jsou daleko, možná už ani neexistují. Ale my pořád koukáme nahoru a věříme, že jsou tam." 

"Zníš jako někdo, kdo přemýšlí až moc," usmála jsem se. 

"Možná," přikývl a upřel oči na nebe. "Ale někdy to dává smysl. Lidi vidí jen to, co chtějí vidět. A zbytek... je jen tma." 

Chvíli jsme mlčeli. Slova visela ve vzduchu a já přemýšlela, co tím vlastně myslí. Byl v tom smutek, ale taky něco hlubšího, co jsem nedokázala pochopit. 

"Proč jsi mi napsal?" zeptala jsem se nakonec. 

"Protože mi s tebou bylo dobře," přiznal bez váhání. "A ty proč jsi jsem přišla Když jsi nechtěla?" 

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla být upřímná. "Protože mám pocit, že jsi jiný. A že mě to možná děsí." 

Zasmál se, ale v jeho očích byl stín. "Já nejsem jiný, Bello. Jsem přesně ten typ kluka, před kterým by ses měla držet dál." 

"To říkáš jen proto, že mě neznáš," opáčila jsem. 

Jeho pohled se na mě zastavil a najednou byl vážný. "Možná. Ale věř mi, věci se mnou nejsou nikdy jednoduché." 

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale zarazila jsem se. Možná měl pravdu. Možná jsem se pouštěla na nebezpečnou půdu. Jenže když se na mě usmál, měla jsem pocit, že na ničem jiném nezáleží. 

"Tak mi to dokaž," řekla jsem nakonec. 

Překvapeně zvedl obočí. "Co?" 

"Že bych se měla držet dál," usmála jsem se. 

Na chvíli se zarazil, ale pak vstal a natáhl ke mně ruku. "Dobře. Pojď se mnou." 

"Kam?" 

"To zjistíš." 

A já, místo abych poslechla ten hlas uvnitř, který mě varoval, jsem ho prostě následovala..

Kde to asi bude?🤫🌻💗