"Hotel"/STEIN27

8.

Petr
Věděl jsem, že jsem ji pustil příliš blízko, ale nemohl jsem si pomoct. Bella byla jiná než všechny ostatní. Nechtěla mě kvůli mému jménu, slávě, nebo čemukoli, co s tím souviselo. Chtěla vědět, kdo skutečně jsem. A čím víc jsem ji poznával, tím víc jsem cítil, že mě chápe. 

"Takže co teď?" zeptala se, když bylo přijemné ticho.

"Nevím," odpověděl jsem, a pravda byla, že jsem opravdu nevěděl. 

Cítil jsem se, jako bych vešel do neznámé místnosti, kde byl každý krok riskantní, ale zároveň neodolatelný. Když se na mě podívala těma zelenýma očima, které byly teď zaměřené jen na mě, měl jsem pocit, že nic není důležitější. 

"Chci vědět víc o tobě, Petře," řekla tiše. 

Měla pravdu. Chtěla vědět víc. A já měl pocit, že bych jí měl něco říct. Ale bylo něco v jejím pohledu, co mě stále drželo zpátky. Možná strach. Strach z toho, že ji ztratím, když pozná všechny moje temné stránky. 

Ale někde uvnitř jsem věděl, že s ní mohu být upřímný. Možná to byla ta svoboda, kterou jsem na chvíli zažil, když jsme byli tady, sami. "Není to jednoduché, Bello," začal jsem pomalu. "Jsem člověk, který se neustále pohybuje. Nikdy nezůstávám na jednom místě, nikdy nezůstávám u jednoho člověka." 

Chvíli bylo ticho, ale ona to jen poslouchala. 

"Takže to je tvoje oblíbené místo, kam utíkáš před vším," řekla nakonec. "Ale tady nejsi sám, Petře. Jsem tu s tebou." 

To slovo, 's tebou", mi znělo v uších. Bylo to něco, co jsem nečekal. Něco, co jsem nechtěl slyšet, ale zároveň jsem to potřeboval. Chtěl jsem, aby mě někdo viděl bez všech těch masek. Chtěl jsem, aby mě někdo pochopil, aniž by musel čekat na to, až se to všechno zhroutí. 

"A co ty?" zeptal jsem se. "Proč jsi sem přišla?" 

Zamračila se, ale její odpověď byla upřímná. "Nemám odpověď, Petře. Cítila jsem, že musím. Možná je to bláznivé, ale mám pocit, že tě chápu víc, než si myslíš." 

A když to řekla, věděl jsem, že jsem tu pro ni stejně. Možná i víc, než jsem chtěl. 

Pak se stalo něco, co jsem neplánoval. Bez slova se ke mně naklonila. A než jsem mohl cokoliv říct, naše rty se spojily. Nebylo to bouřlivé, ani nespoutané. Bylo to klidné, přirozené, jako by to byl moment, který tu měl být. 

Když se naše rty konečně oddělily, ani jeden z nás neřekl nic. Stačilo to, co jsme cítili. 

"A co teď?" zeptala se tiše, její dech stále blízko. 

Všechno, co jsem mohl odpovědět, bylo: "Nevím. Ale chci, aby tohle bylo skutečné."