"Hotel"/STEIN27

22.

Bella
Dny po Petrově setkání s Mariou se zdály klidnější, ale něco v něm se změnilo. Choval se pozorně, možná až moc. Bylo to milé, ale zároveň mě to znervózňovalo. Jako by se snažil přehlušit nějaký neklid uvnitř sebe. 

Jednoho večera jsme seděli na gauči, on s kytarou v rukou, já zabalená do jeho mikiny. Pozorovala jsem, jak si tiše brnká na struny, jeho prsty tančily po hmatníku s lehkostí, která mě vždycky fascinovala. 

"Co skládáš?" zeptala jsem se. 

"Jen si hraju," odpověděl, ale jeho pohled mě prozradil. 

"Petře, co se děje?" 

Zastavil se a odložil kytaru. "Nic, co bys se dělo?," řekl nakonec. 

"To ale nechci slyšet. Mě zajímá všechno, co se děje s tebou." 

---

Petr
Bella byla vždycky přímočará, ale někdy mě její otázky dostávaly do kouta, ze kterého jsem neměl úniku. "Je to jen o Máriine zprávě," přiznal jsem nakonec. 

"Co ti napsala?" 

"Poděkovala za to, že jsem si s ní promluvil, a omluvila se znovu. Myslím, že to myslí vážně, ale... já už se tím nechci dál zabývat." 

"Tak proč tě to pořád trápí?" 

Sklopil jsem hlavu. "Protože mě to nutí přemýšlet, jestli se někdy dokážu úplně zbavit věcí, co jsem pokazil." 

---

Bella
Přesunula jsem se blíž k němu a vzala ho za ruku. "Petře, my všichni máme chyby. Nikdo z nás není dokonalý. Ale to, co děláš teď, jak se snažíš být lepší – to je to, co mě na tobě fascinuje." 

Zvedl ke mně oči a usmál se. "Ty máš vážně talent říkat ty správný věci." 

"To já vím," usmála jsem se zpátky. "Ale teď mě na oplátku nauč pár akordů." 

---

Petr
Učil jsem ji základní akordy a díval se, jak se jí prsty nemotorně posouvají po strunách. Bylo to roztomilé, a i když jí to moc nešlo, nevzdávala se. 

"Takhle," ukázal jsem jí a přiložil ruku na její. 

Podívala se na mě a naše pohledy se střetly. V tom tichu bylo něco magického. Natáhl jsem se blíž a políbil ji. Nejen proto, že jsem chtěl. Potřeboval jsem ji. 

---

Bella
Jeho rty byly jemné, ale s každým dalším dotykem jsme oba ztráceli kontrolu. Kytara spadla na zem a já ani nevěděla, jak jsme se ocitli na pohovce, s jeho tělem těsně přitisknutým k mému. 

"Peťo…" zašeptala jsem mezi polibky. 

"Chceš, abych přestal?" zeptal se, ale v jeho hlase byla touha. 

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne." 

Jeho doteky byly opatrné, ale zároveň intenzivní. V tu chvíli jsem věděla, že to, co mezi námi je, není jen povrchní. Cítila jsem, že mi dává část sebe, kterou neukazuje nikomu jinému. 

---

Petr
Když jsem ji držel v náručí, všechno ostatní přestalo existovat. Byla tu jen ona. Bella. Moje múza, moje kotva v bouři. 

A poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že jsem tam, kde mám být. 

---