"Hotel"/STEIN27

12.

Petr
Jak jsme seděli na dece a koukali na pole plné slunečnic bylo to, jako by mezi námi nebyla žádná bariéra. Bylo to jen o nás dvou, o tom momentu, kdy všechno zůstalo na chvíli zastavené, bez toho, abychom přemýšleli o tom, co přijde dál. 

Je to tu krásny Petře" řekla Bella když jsme seděli na dece a koukali s e na slunečnice.

"Ja vím" odpověděl jsem a najednou jsem si uvědomil, jak pravdivé to vlastně je. "A mám rád, když někdo umí ocenit i ty nejmenší věci." 

"Ty jsi v tomhle fakt zvláštní," řekla. "Ale víš co? Mám to ráda." 

Její slova mě překvapila. Měla pravdu. Bylo to tam krásne, ale pro mě to měla nějaký hlubší smysl. Tohle místo,  – bylo to kde jstem mohla utiecť Když mi bylo nejhuř. A nějak jsem věděl, že to je víc než jen další náhodný moment, který se rozplyne. 

Zatímco jsme mluvili o maličkostech, mě přepadla myšlenka na to, co všechno mezi námi ještě zůstalo nevyřčeno. Co mezi námi bylo – a co by to mohlo znamenat. Ale než jsem se stačil pořádně zamyslet, Bella se na mě podívala s takovým zvláštním pohledem, že jsem měl pocit, že i ona něco skrývá. 

"Co je?" zeptal jsem se. 

"Nic," odpověděla, ale já věděl, že něco přemýšlí. Cítil jsem, jak ve vzduchu visí nějaké nevyřčené slovo, nějaký pocit, který jsme oba nechtěli odhalit. 

---

Bella
Když jsm byla tam, na poli plným slunečnic a v Petrově společnosti, najednou všechno kolem nás vypadalo jinak. Věci, které byly předtím komplikované a složité, najednou vypadaly jako malé zbytečnosti. Bylo to jen o nás dvou. O momentě. A přesto, v jeho přítomnosti jsem cítila, že mě stále něco brzdí. Možná to byl strach, možná nedůvěra. 

Petrova vnitřní síla, ta záhadnost, která ho obklopovala, byla jako magnet. A já jsem se jí nemohla ubránit. Bylo to, jako bych byla unášena na vlnách něčeho, co nešlo ovládat. Něčeho, co mě táhlo hlouběji, než jsem si byla ochotná přiznat. 

"Petře..." začala jsem tiše, "co kdyby to všechno, co se mezi námi děje, bylo jen další skouška? Jen další příběh, který se ve tvém životě jen mihne?" 

Zamrkal a chvíli zůstal ticho. "Tak se nebudu ptát, co kdyby," řekl nakonec. "Ale co jestli to je příběh, který stojí za to prožít?" 

Když to řekl, něco ve mně se zklidnilo. Možná to byla pravda. Možná to bylo něco, co jsme si oba potřebovali ověřit. 

---

Petr
Někdy se mi zdálo, že Bella mě vůbec nezná. Ale možná to byla ta kouzelná část. Ona mě neviděla skrz všechny ty masky, které jsem nosil. Ona viděla jen mě – a to mě fascinovalo i děsilo zároveň. 

"Co kdybych ti někdy řekl, že ti nedokážu slíbit nic ,?" zeptal jsem se, když jsme  seděli pořád ještě trochu tiše, ale tentokrát s přímým pohledem. 

Bella se na mě podívala a po chvíli tiše odpověděla: "To není to, co chci slyšet." 

"Tak co chceš slyšet?" 

"Chci slyšet pravdu. Ať je jakákoli." 

Bylo to tak jednoduché, ale přesto jsem cítil, jak je to těžké. Jak moc jsem měl strach, že jí nebudu moct dát odpověď, kterou si zaslouží. 

"To, co chci, je, že tu teď jsi. A to je všechno," řekla Bella s úsměvem. "A víš co? To je možná víc, než jsem kdy čekala." 

A když to řekla, bylo to, jako by všechny moje obavy zmizely. V tu chvíli jsme byli jen my dva, v tomto momentu. Bez budoucnosti, bez minulosti. Jen tady a teď. 

--