"Hotel"/STEIN27

2.

Bella
Probudila jsem se s nepříjemnou bolestí hlavy a zmatenými myšlenkami. Sluneční světlo prosvítalo skrz těžké závěsy hotelového pokoje, zatímco ticho narušoval jen zvuk klimatizace. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde vlastně jsem. A proč?.

Opřela jsem se o polštář a zírala na strop. V hlavě se mi mihly střípky včerejší noci. Bar, drinky… a on. Petr. Ten záhadný kluk s blond vlasy a modrýma očima, co si nesl na ramenou tíhu celého světa. 

Vzpomínky byly rozmazané, ale pamatuju si, jak mě rozesmál. Jak jsme si povídali o všem možném i nemožném. Jak jsme skončili na hotelové střeše, kde ukazoval na hvězdy a říkal, že některé věci prostě nejsou stvořené pro denní světlo. 

"Jako my dva," dodal tehdy s úsměvem, který byl víc smutný než veselý. 

Zavrtěla jsem hlavou a natáhla se pro sklenici vody na nočním stolku. Možná to všechno bylo jen sen. Nebo jeden z těch podivných okamžiků, které se stávají, když na chvíli přestanete hrát roli, kterou vám život přidělil. 

Mobil na stole zavibroval. 

Byla to zpráva od mé kamarádky Laury.

Laurinka_
"Kde jsi zmizela včera? To byl nějaký týpek s tebou, nebo co? Zavolej mi!"

Zasmála jsem se a odložila telefon. Ne, nemělo smysl jí to vysvětlovat. Ani jsem si nebyla jistá, jak bych to popsala. Petr nebyl "nějaký týpek". Byl jiný. 

Znova jsem se uložila do polštářů, když se ozvalo zaklepání na dveře. Zamračila jsem se a vstala, abych otevřela. 

Za dveřmi stál on. 

Petr
Nestává se mi často, že bych se po koncertě zdržoval na jednom místě déle, než je nutné. Ale něco mě přimělo zůstat. Něco na ní. Možná to bylo tím, že mě nepoznala, nebo tím, jak mě poslouchala, jako bych byl normální člověk, a ne jen "STEIN27". 

Ráno jsem se odhodlal zaklepat na její dveře. Ani nevím proč. Možná jsem se chtěl ujistit, že to, co jsem cítil včera, nebylo jen klam způsobený alkoholem a noční atmosférou. 

Otevřela dveře a překvapeně zamrkala. 

"Petře?" řekla tiše. 

"Ahoj," usmál jsem se. "Doufal jsem, že ještě budeš tady." 

Naklonila hlavu na stranu. "Jak víš, kde mám pokoj?" 

Zvedl jsem klíčovou kartu, kterou jsem držel v ruce. "Recepční nebyla zrovna podezřívavá." 

Zasmála se a pokrčila rameny. "Tak co chceš?" 

Vážně jsem nevěděl, co říct. Prostě jsem chtěl vidět její tvář. Možná se ujistit, že si to všechno nevybávila moje hlava. 

"Napadlo mě, že bys možná chtěla snídani," odpověděl jsem nakonec. 

Chvíli na mě jen hleděla, ale pak se pousmála. "Fajn. Ale platíš ty." 

Nevěděl jsem, že tohle ráno změní všechno..

Co se tak asi muže stát?🤔