"Hotel"/STEIN27

14.

Petr
Srdce mi bušilo jako nikdy předtím. Když jsem se podíval na Bellu, její rty se znovu dotkly mých, tentokrát s větší intenzitou. Cítil jsem, jak se mezi námi rozhořívá něco neviditelného, něco silného, co nás oba táhlo k sobě.

Byl to okamžik, kdy už jsem nemohl myslet na nic jiného než na ni. Na její vůni, na její kůži, na ten pocit, jak se její tělo přitahovalo k mému. Byla to touha, kterou jsem nedokázal ovládnout, ale zároveň jsem věděl, že jsme na hraně něčeho nevratného. Cítil jsem, jak se moje prsty dotýkají jéji boku, a jak zrychluje její dech.

“Petře…” její hlas byl teď tichý, téměř šeptající, ale já jsem slyšel, jak se jí třese. Každý pohyb jejího těla mě uváděl do transu. “Co tohle znamená pro nás?”

Její oči byly plné očekávání, ale i nejistoty. Stáli jsme tam, blízko sebe, jen kousek od toho, co by mohlo změnit všechno. “To znamená, že teď už není cesty zpět,” odpověděl jsem a vzal její ruku do své. Cítil jsem, jak se její prsty proplétají s mými, a to všechno mi říkalo, že je připravená. Stejně jako já.

Pomalu ji přitahuji k sobě, až její tělo bylo téměř celé u mého. Cítil jsem její teplo, její blízkost, a jak její rty zůstávají jen kousek od mých, jako by čekaly na znamení. Ten okamžik byl plný napětí, každý nádech se zdál být jako výzva.

A pak, jak to udělal jen náš pohled, bez jediné věty, se naše rty znovu setkaly, tentokrát s takovou intenzitou, že jsem měl pocit, jako by všechny hranice mezi námi zmizely. Bylo to divoké, spontánní, a zároveň to bylo, jako by svět kolem nás přestal existovat.

---