"Hotel"/STEIN27

21.

Petr
Telefon v kapse vibroval jako časovaná bomba. Jméno na displeji –  Maria. Byla to ta, o které jsem ještě před chvílí mluvil. Holka, která mě kdysi znala víc než kdokoliv jiný a kterou jsem ztratil. Protože mně zradila.

Bella na mě koukala, její zelené oči se zúžily do jemných čárek. "Vezmeš to?" zeptala se opatrně.

Nevěděl jsem, co odpovědět. Před ní jsem nechtěl nic skrývat, ale na druhou stranu jsem si nebyl jistý, jestli jsem připravený otevřít dveře do minulosti. Nakonec jsem to zvedl.

"Ahoj," řekl jsem napjatě.

"Ahoj, Petře," ozval se známý hlas Maria zněla nervózně, což u ní nebylo obvyklé. "Potřebuju s tebou mluvit."

"Teď není nejlepší čas," odpověděl jsem, zatímco jsem koutkem oka sledoval Bellu.

"Petře, prosím. Je to důležitý."

Bella
Slyšela jsem jen jeho část rozhovoru, ale to stačilo, abych pochopila, že jde o něco vážného. Petr byl celý napjatý, a když konečně zavěsil, chvíli tam jen stál a díval se na telefon, jako by vážil každé další slovo.

"Co chtěla?" zeptala jsem se tiše.

"Říkala, že mě musí vidět," odpověděl a zabořil si ruce do vlasů.

"Jdeš za ní?"

Jeho oči se na mě upřely, a já v nich viděla konflikt. "Nechci ti lhát, Bello. Asi bych měl. Ale nechci, aby sis myslela, že to něco znamená."

Jeho slova mě zasáhla. Snažila jsem se vypadat klidně, ale uvnitř mě se míchala nejistota s obavou. "Pokud máš pocit, že to musíš udělat, jdi. Ale chci, abys věděl, že mě to bolí."

"Pochop to, prosím," zašeptal. "Musím to uzavřít."

Přikývla jsem, i když moje srdce křičelo, že to nechci.

Petr
Máriu jsem potkal na opuštěném parkovišti za městem, kam mě zavolala. Byla tam, opřená o svůj starý Golf, se stejným drzým pohledem, jaký si pamatuju. Ale pod tou maskou se skrývalo něco jiného – strach, možná lítost.

"Proč jsi mě chtěla vidět?" začal jsem bez okolků.

"Petře, já… potřebuju se ti omluvit," řekla tiše.

"Po všech těch letech?"

Přikývla. "Já vím, že jsem odešla a nechala tě samotnýho. Ale tehdy jsem nevěděla, co se ssebou dál. Byla jsem mladá a vyděšená."

"A co teď? Proč jsi tady?"

"Protože chci vědět, jestli je šance... jestli bychom mohli být zase my."

Bella
Zatímco Petr byl pryč, nemohla jsem se ubránit myšlenkám na to, co právě dělá. Seděla jsem v jeho bytě, procházela jeho sbírku desek, ale nic z toho mě nedokázalo rozptýlit.

Telefon ležící na stole zavibroval. Byla to zpráva od něj:

27Wolfenstein
"Jsem v pořádku, brzy budu doma."

Ale to mě neuklidnilo. Ať už se tam odehrávalo cokoliv, cítila jsem, že to může změnit všechno, co jsme si spolu vybudovali.

Petr
"Mario, tohle nejde," odpověděl jsem nakonec. "Můj život je teď jinde. Já jsem jinde. A navíc... je tady Bella."

"Ta holka, co ti volala tenkrát u mě doma?" zeptala se hořce.

"Jo, ta holka. A není to jen holka, je to žena, která mi dává víc, než jsi mi kdy dala ty."

Viděl jsem, jak její oči ztvrdly. "Takže je konec? Po tom všem?"

"Mario, tohle skončilo dávno," odpověděl jsem klidně.

Bella
Když se Petr vrátil, vypadal jinak. Jako by z něj spadlo břemeno, které ho dlouho tížilo. Přistoupil ke mně a bez jediného slova mě objal.

"Je to uzavřený," zašeptal.

V tu chvíli jsem cítila úlevu. Ale někde uvnitř mě se stále míchaly obavy. Uzavřel to s ní. Ale uzavřel to i sám se sebou?