Bella
Byla to jediná věc, kterou jsem chtěla v té chvíli slyšet. A přesto to ve mně vyvolalo pocit, který jsem nedokázala popsat. Možná to bylo zklamání. Možná to byl strach. Ale jedno bylo jisté: naš polibem, to, co se mezi námi stalo, nebylo náhodné. Bylo to skutečné. A já už nemohla zpátky.
Petr se na mě podíval, ale nebylo to jako předtím. Nebyla to ta záhadná maska, kterou si nasazoval, aby chránil svoje vnitřní temnoty. Byl tam, se vším, co v sobě nosil. A to mě vzrušovalo i děsilo zároveň.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, když si asi všiml, že jsem se od něj trochu stáhla.
Snažila jsem se zůstat klidná. "Jo," odpověděla jsem, přestože moje srdce bilo jako o závod. "Jen... nevím, co teď."
"Já taky ne," přiznal tiše. "Ale to neznamená, že bych to nechtěl zjistit."
V jeho očích jsem viděla upřímnost. A to bylo něco, co jsem si nikdy neodpustila. Věřit někomu až takhle. Bylo to příliš riskantní. Ale přesto jsem to cítila. Cítila jsem, že to je právě to, co chci.
"Tak co teď?" zeptala jsem se znovu, protože jsem cítila, že to není jen o tom okamžiku, ale o něčem větším.
"Jdeme zpátky?" navrhl.
"To si rozhodni ty," odpověděla jsem, už více klidně. Moje ruka se automaticky vklínila mezi jeho, jak jsme se začali vracet směrem k autu.
---
Petr
Ona to věděla. Když jsem jí to řekl, rozuměla tomu. Ale mě stále víc vědět, že mě vůbec nechápala. Bella byla chytrá, vnímavá, ale její pohled na mě byl jiný než všech ostatních. Ona chtěla něco víc. Možná jsem to taky chtěl. Ale věděl jsem, že jí to nedokážu dát.
Bylo to nefér. Věděl jsem to, ale nic na tom nezměnil.
Když jsme se dostali zpátky k autu, Bella už nebyla ta dívka, co se smála a užívala si chvíli. Byla tichá, ztracená v myšlenkách. Já ji ale nechtěl nechat jít takhle. Nechtěl jsem jí dát jen zlomek sebe a pak zmizet. Ale věděl jsem, že to, co mezi námi bylo, se nemohlo jen tak stát realitou.
"Neboj se," řekl jsem, než nastoupila do auta. "Tohle všechno... to není konec. Jen to, co teď nevíme."
Bella se na mě podívala, její zelené oči mě pronikly. "A co to je, co nevíme, Petře?"
Zhluboka jsem se nadechl, než jsem odpověděl. "To, co opravdu chceme."
---
ČTEŠ
"Hotel"/STEIN27
FanfictionByl to jen další večer. Zář reflektorů oslepovala, davy křičely texty mých písní, jako kdybych byl nějaký bůh. Ale jakmile dozněla poslední nota a já se ocitl sám ve svém hotelovém pokoji, ticho bylo ohlušující. Byl to paradox mého života - na pódiu...
