"Hotel"/STEIN27

17.

Petr
Byl jsem s Bellou, všechno ostatní zmizelo. Jenom ona a já, teď a tady. I když jsem věděl, že to, co mezi námi roste, není jen hra, pořád jsem měl pocit, že tohle všechno je jako sen. A možná to sen bylo, ale přesto jsem věděl, že teď je to realita, kterou nechci ztratit.

Seděli jsme na posteli, moje ruka stále držela tu její, a v místnosti panovalo ticho, které nebylo nepříjemné, ale spíš jako klid před bouří. "Belli..." zašeptal jsem, než jsem se podíval do jejích očí. "Myslíš, že tohle může být něco víc, než jen... tahle noc?"

Cítil jsem, jak se v jejím pohledu objevil náznak nervozity. "Nechci tě ztratit, ale zároveň mám strach, že to není realita. Co když je to jenom část nečoho?" Její slova byla plná nejistoty, a já jsem cítil, že se mě to dotýká víc, než jsem si připouštěl.

"Nevím," odpověděl jsem tiše. "Vím, co mám na srdci. A tohle není show, Belli. To je pravda. Jsem tady pro tebe. Jenom pro tebe."

Zatímco jsem ji držel, ve vzduchu visela otázka, která nás oba trápila. Co nás čeká, když ta noc skončí? Co když se naše cesty rozejdou, jako to bylo mnohokrát předtím? Ale dnes jsem si byl jistý jen jedním – že to, co jsme prožili, bylo něco, co by se dalo nazvat začátkem něčeho víc.

---

Bella
Cítila jsem to. Tu nejistotu, která se mi vkrádala do mysli, ale zároveň tu i naději. Když jsem se podívala na Petra, viděla jsem v jeho očích něco, co mi říkalo, že tohle není jen další náhoda. Možná jsem se bála, ale zároveň jsem toužila po něčem opravdovém. "Peťo, já... já tomu chci věřit," řekla jsem, přičemž jsem se přitiskla blíž. "Ale mám strach, že to všechno skončí, než to vůbec začne."

"Tohle je jiný, Bello," řekl, a v jeho hlase bylo něco, co jsem už jednou slyšela. Bylo to jako výzva – výzva k tomu, abychom oba přestali hledat důvody, proč to nefunguje, a začali věřit v to, co máme. "Nemusíme nic předstírat. Co máme, to je skutečné."

V ten moment jsem si to uvědomila. To, co se mezi námi stalo, nebylo náhoda. Bylo to víc než fyzická přitažlivost. Bylo to, jako bychom se potkali v pravý čas a na správném místě. A i když jsem stále měla strach, věděla jsem, že už nemůžu být zpátky. Tohle bylo něco, co jsem chtěla, něco, co jsem toužila prožít.

---

Ale věci nejsou vždy tak jednoduché. Když jsem se připravovala, že odpovím na jeho slova, náhle zazvonil telefon. Petr se podíval na displej a já viděla jeho výraz, jak se změnil. Byl to  manažér.

"Musím to vzít," řekl s omluvným pohledem, než zvedl telefon. "Ahoj, co je?" Jeho hlas zněl najednou napjatě. "Jak to? Ne, to nemůže být pravda!"

Viděla jsem, jak jeho obličej ztuhnul. Co se děje? Měla jsem pocit, že se kolem nás něco mění. To, co mělo být klidnou nocí, se začínalo měnit v něco, co nás oba zavedlo do neznámého.

---

Petr
Když jsem skončil hovor, Bella na mě upřela zkoumavý pohled. "Co se stalo?" Zeptala se.

"Problémy," odpověděl jsem stručně. "Můj management má nějaké komplikace s mým vystoupením, a teď se to začíná zkomplikovávat."

Zatvářil jsem se, jako bych se snažil všechno schovat, ale věděl jsem, že před Bellou nic nezůstane ukryté. Cítil jsem, jak se mezi námi vytváří odstup. Zase jsem měl pocit, že všechno, co jsme budovali, je v ohrožení. Co když moje kariéra všechno zničí? Co když bude těžké udržet vztah, když se bude stále točit kolem koncertů a mediálního tlaku?

"A co to znamená pro nás?" Zeptala se tiše, její oči byly plné obav. A já najednou nevěděl, co říct.

---