Bella
Snídaně s Petrem byla... zvláštní. Seděli jsme v malé kavárně za rohem hotelu, daleko od hlučného baru a noční atmosféry. Poprvé jsem ho viděla v jiném světle - doslova. Sluneční paprsky dopadaly na jeho tvář, zvýrazňovaly ostré rysy a jeho tetování po celom těle a i na krku. Měl na sobě jednoduché černé tričko a džíny, ale i tak vypadal jako někdo, kdo patří na titulní stránku časopisu.
"A co tedy děláš? Myslím, ve skutečnosti," zeptala jsem se, když jsme čekali na objednávku.
Petr se na chvíli zamyslel, jako by hledal správná slova. "Říkám lidem, jak se cítím," odpověděl nakonec.
"To moc konkrétní není," usmála jsem se.
"Někdy stačí být konkrétní v písničkách," pokrčil rameny.
Zarazila jsem se. Písničkách? Dávalo to smysl - včera říkal něco o tom, že píše příběhy. Možná je muzikant. Ale než jsem se stihla zeptat, číšník přinesl naše jídlo, a Petr rychle změnil téma.
"Co ty? Co tě přivedlo do toho hotelu?"
Odložila jsem vidličku a pokrčila rameny. "Chtěla jsem si odpočinout. Změnit prostředí. Poslední dobou je toho na mě nějak moc."
"Útěk," řekl tiše, spíš pro sebe než pro mě.
"Cože?"
"To nic," usmál se. "Já taky někdy utíkám."
Neptala jsem se, před čím. Ale v jeho očích bylo něco, co mě přimělo věřit, že tohle není poprvé, co hledá klid v cizím městě.
---
Petr
Celou dobu, co jsme seděli u snídaně, jsem čekal, kdy se mě zeptá na to, kdo jsem. Nebylo těžké si mě vygooglit. Ale ona to neudělala. A možná proto mě tak fascinovala.
Když jsme se vrátili k hotelu, zaváhal jsem. Chtěl jsem s ní strávit víc času, ale nechtěl jsem tlačit na pilu.
"Díky za společnost," řekl jsem, když jsme se rozloučili u jejího pokoje.
"Ty taky," odpověděla a chvíli váhala, jako by ještě něco chtěla říct. Ale nakonec jen kývla a zavřela za sebou dveře.
Stál jsem tam ještě pár vteřin a přemýšlel, co se to se mnou děje. Tahle dívka mě úplně vykolejila.
Večer jsem se znovu ocitl na střeše hotelu, sám. Hvězdy byly jasné, ale přesto mi něco chybělo.
Možná to byla ona.
---
Bella
Myslela jsem, že to byl konec. Že Petr byl jen náhodný kluk, který se na chvíli objevil v mém životě, aby ho trochu rozvířil, a pak zase zmizel. Ale pak jsem večer dostala zprávu.
27Wolfenstein
"Jsem na střeše. Přijdeš?"
Nevím proč, ale přišlo mi nemožné odmítnout..
Tak a máme tady dalši kapitoluuu💋💗🥹
ČTEŠ
"Hotel"/STEIN27
أدب الهواةByl to jen další večer. Zář reflektorů oslepovala, davy křičely texty mých písní, jako kdybych byl nějaký bůh. Ale jakmile dozněla poslední nota a já se ocitl sám ve svém hotelovém pokoji, ticho bylo ohlušující. Byl to paradox mého života - na pódiu...
