"Hotel"/STEIN27

5.

Bella
Vedl mě dolů schodištěm hotelu, dokud jsme neprošli lobby a nevyšli ven do chladného vzduchu. Bylo , skoro prázdno. Na ulici parkovalo několik aut, a na rohu blikala neónová reklama nějakého nonstop baru. 

"Kam jdeme?" zeptala jsem se, když mě Petr vedl směrem k černému autu, zaparkovanému pod pouliční lampou. 

"Nejlepší věci se dějí, když nevíš, kam směřuješ," odpověděl s lehkým úsměvem a otevřel dveře spolujezdce. "Nasedni." 

Na moment jsem zaváhala. Nejsem typ, co by jen tak naskakoval do auta s cizími lidmi. Ale něco na něm mě uklidňovalo. Nebo možná spíš lákalo k riskování. 

Posadila jsem se a zapnula si pás. Petr obešel auto, sedl za volant a motor tiše zavrněl k životu. 

"Takže kam jedeme?" zeptala jsem se znovu. 

Odpověděl jen pohledem a otočil volantem. Míjeli jsme opuštěné ulice, temné výlohy obchodů a občasné chodce, kteří se potáceli z barů. Hrála tichá hudba, něco melancholického a neznámého. 

"Brno je úplně jiné, než jsem si představovala," prohodila jsem, abych prolomila ticho. 

"Brno je jiné vždycky, když ho znáš z jiné perspektivy," odpověděl. "Kam chodíš, když chceš být sama?" 

Překvapila mě ta otázka. Chvíli jsem hledala odpověď, než jsem pokrčila rameny. "Asi na místa, kde mě nikdo nezná." 

"To máme společné," pousmál se. 

Auto najednou zastavilo. Podívala jsem se kolem, ale nic zvláštního jsem neviděla.

"Proč jsme zastavili?" zeptala jsem se. 

"Věř mi," řekl jednoduše a vystoupil. 

Neměla jsem na výběr, tak jsem ho následovala. Vedl mně někam, až pak jstem uviděla kde jsme, bylo to pole plné slunečnic.

Petr
Bella byla jiná. Jinak se smála, jinak mluvila, jinak se dívala na věci kolem sebe. Proto jsem ji sem přivedl. Málokdo věděl o tomhle místě. Sedli jsme si na deku a pozorovali pole plné slunečnic.

"Wow," řekla.

Mlčel jsem a pozoroval ji. V jejích očích byla radost, která mi připiminala, proč tohle místo milujú.

"Chodíš sem často?" zeptala se po chvíli. 

"Párkrát," přiznal jsem. "Když chci být pryč od všech." 

Otočila se na mě a usmála se. "A teď jsi mě sem přivedl. Znamená to něco?" 

Zarazil jsem se. Popravdě jsem nevěděl, co odpovědět. Možná jsem jen chtěl sdílet s někým něco, co pro mě bylo důležité. Možná jsem chtěl, aby pochopila. 

"Možná," řekl jsem tiše.

...

Co se stane dál?