Nechtěný dar pt. 3

33. Až začne kopat (D)

 Lia si nepamatovala krásnější jaro než toho roku. Nejraději by celé dny trávila venku. Chodila s holčičkami po okolí, všechno jim ukazovala a snažila se, aby toho co nejméně strkaly do pusy. Darka se Anton neustále snažil naučit, jak být dobrým ovčáckým psem. A Darko při procházkách používal na Iri a Seli stejnou taktiku jako na ovce. Plížil se kolem nich, naháněl je k sobě a popoháněl. A Lie dodával pocit bezpečí, protože zpozorněl, kdykoli někoho míjeli. Když se pak sama potřebovala zastavit a usedla na trávu, položil si hlavu k ní na břicho. Lia měla často pocit, že se uvnitř ní dítě hýbe. Ještě nekopalo, ale cítila jej téměř neustále. Bylo živé a zdravé. Podle vypouklého břicha ve čtvrtém měsíci těhotenství bylo také dost velké. Mohly to být i dvojčata, ale Iryna říkala, že si je jistá, že je pouze jedno. A Lia jí to věřila. Před pár dny přivedla na svět své druhé dítě Emery. Tmavovlasou holčičku Ilonu. A společně s Nickem ji přinesli ukázat především Paskalovi, který Emery loni zachránil před splašeným koněm a tím zachránil i její dítko. Nick byl tentokrát přítomný u celého porodu. Lia to slyšela jen z doslechu. Jakkoli se přemáhala tam jít. Věděla, že by tím teď přilákala k sobě špatné vzpomínky na své porody. A ona teď musela zůstat pro to malé klidná a nemyslet na to, co ji samotnou čeká. Už nebylo cesty zpět.

Kdyby Elias nemusel chodit neustále do práce, asi by jí při procházkách po okolí hlídal. Procházky s ním byly v něčem mnohem krásnější, ale také mnohem opatrnější. Aby se nenastydla... aby nezakopla... aby nechodila moc blízko k cizím lidem. Někdy jí to rozčilovalo. Ale nemohla mu to mít za zlé. Při svém předchozím těhotenství ho pomoct nenechala. A tak si to teď vynahrazoval. I v noci byl takový. Sotva se převalila z jednoho boku na druhý, už jí kontroloval, jestli jí něco nebolí, jestli nechce něco přinést. Měl lehké spaní a často se budil celý propocený. Auri tou dobou spal už sám ve svém pokoji. Shodli se na tom Lia potřebovala v posteli prostor. A její malý chlapec se navíc chtěl osamostatnit a nebýt stále jen s rodiči. Noci tak zase byly víc o ní a Eliasovi. Více se mazlili a líbali. Lia beze slov naučila Eliase spát s dlaní přitisknutou na jejím břichu. Prostě si ji tam začala pokládat a on to pak činil ze spaní automaticky. Spal tak klidněji. Víčka se mu jen slabě třásla. A když se ráno vzbudil, na rtech měl úsměv.

„Už jsi přemýšlel o jménu?" zeptala se ho jednou ráno.

„Myslel jsem, že ho budeš chtít vybrat ty."

„Když já nevím. Nemám ponětí, co to bude. Žádnou intuici..." přiznala.

„Tak co kdybychom to nechali, až se to narodí. Pár minut beze jména tomu našemu uzlíčku neublíží," odpověděl.

„To máš asi pravdu," přikývla. „Stejně to bude těžké. Vychovávat čtyři děti. Už tří máme občas nad hlavu."

„Však my to zvládneme," odpověděl, přivinul ji k sobě blíž a prohrábl jí vlasy. Už je dovedla dát za ucho. Elias jí pořád říkával, jak je krásná. A ona s tím po dlouhé době byla docela ochotná souhlasit. I její manžel byl moc pohledný. Po dva měsíce starých modřinách nebylo už ani stopy. Ona sama se postarala o to, aby se všechno dobře zhojilo. Zato do kostela ji pak nechtěl brávat ještě nějakou dobu.

„Nic se mi nestalo," opakovala mu. Jenže on si stál za svým, že by to pro ni teď bylo moc nebezpečné. Chvíli to tolerovala. Jenže s přicházejícím jarem chtěla chodit zase do města. A Eliasova neústupnost ji ubíjela. „Bojovali jsme, abychom mohli svobodně žít," spustila jako argument.

„Žijeme o dost svobodněji, než v Lightmondu, Lio," připomněl jí, jako by ona na to dokázala zapomenout. A Lia se snažila ovládnout svůj vztek.
„Jsem nevděčná?" zeptala se Paskala, když u něj seděla večer na posteli a Nena už spala. Potřebovala to dostat ze sebe.

„Ty, která se pořád snažíš, aby se ostatní kolem tebe měli dobře?" zeptal se jí Paskal. „Za co bys měla být vděčná? Co bys komu chtěla oplácet a dokazovat?"

„Myslím si, že Elias si to myslí."

„Elias? Vždyť ten na tebe hledí jak na svatý obrázek."

„Ale chtěl by, abych do porodu seděla tady..."

„Ještě před pár měsíci ses bála jít ven..."

„Jenže teď to potřebuji. Neumíš si představit, jak nádherné je pro mě se zase dotýkat trávy a dívat se na nebe, až mám před očima mžitky."

Paskal odložil štětec, kterým maloval na hliněný hrnek, přešel k ní a objal ji. „Ať je to tvůj manžel nebo ne, nedovolím mu, aby ti zakazoval chodit ven."

„Myslím, že by mi to nezakázal. Ale mrzí mě, že ho zklamávám."

„To, jestli ho poslechneš nebo ne přeci nemůže snižovat tvou hodnotu pro něj."

„Zníš jako bys ani nebyl Gumen," podivila se Lia.

„Jsem teď ženatý muž," ušklíbl se Paskal. „O těchhle věcech něco vím."

Oba se zahleděli na klidně oddychující Nenu. Za dva měsíce u nich přibrala minimálně tři kila. Začínala z ní být zdravá holčička. Před pár týdny dostala měsíčky. Byla to jediná doba, kdy Anton povolil Paskalovi přesunout Nenu do Auriho pokoje, aby měli oba soukromí. Ale Paskal tam vydržel jen tu první noc. Pak Neně vařil čaje, nosil nahřátou lahev a omezil svoje noční odchody. „A taky se snažím, aby obě moje sestry," řekl a myslel tím Liu i Nenu, „měly pěkný život."

„Já se s ním ale nechci hádat," řekla Lia. „Chtěla bych chodit na trh, a taky jít na ples vítání jara."

„Tak choď na trh, když je v práci. Zastav se za Antonem, kup si něco sladkého. Sobě i miminku tím jen prospěješ."

„A co když se něco stane? Jen tím Eliase utvrdím, že není dobrý nápad dávat mi teď možnost volby."

„Musíš být víc opatrná. Chodit jen hlavními ulicemi. Choď třeba s Lynou. Za chvíli se jí blíží porod, uvítá rozptýlení."

„To máš asi pravdu," usmála se a rukou spočinula na záhybu svých šatů.

„Můžu si sáhnout?" zeptal se Paskal a ona přikývla: „Ale ještě nic neucítíš. Je moc brzy."

Paskal položil dlaň vedle té její. „Tady je tvůj strýček," zašeptal.

„Už ti to oslovení nevadí?" zeptala se.

„Když si odmyslím, že bude napůl vysoký zamračený Azmariňan."

Jako by jej volali, se ve dveřích objevil Elias: „Tak tady jsi," poznamenal. Zdálo se jí, že vypadá dost unaveně. Měl o starost a to mu nemohla mít za zlé. A tak se aspoň pro dnešek rozhodla mlčet.

„Už kope?" zeptal se, když si všiml Paskalovy ruky.

„Ne, kdepak," odvětila a vstala. „Dobrou noc, bráško," řekla a následovala Eliase do ložnice. Ulehli, Elias zhasl svíčku a objal ji: „Jedno mi prosím slib, miláčku," zašeptal do tmy, aby nevzbudil dcerky.

„A co?" zeptala se Lia. Opravdu neměla náladu se hádat. Jeho vůně, jeho hlas i teplo jeho těla pro ni bylo tak opojné.

„Že budu první, koho zavoláš, až začne kopat."

„Pořád tě to bolí, viď?" rukou začala Eliase slabě hladit po hrudi.

„Občas se mi o tom zdá," přiznal jí. „Ráno se probudím a ty už mě u sebe nechceš."

„To se nikdy nestane," odpověděla. „Až naše malé začne kopat, ty budeš první, koho přivolám. A až se zítra ráno probudíš, bude na tebe čekat tohle," přitiskla své rty k těm jeho a políbila jej.

„A co když budu chtít ještě?" zeptal se uprostřed polibků.

„Pak vstaneme, až když se ti moje polibky zprotiví."

„V tom případě už nevstaneme nikdy."