Od Ronova odchodu nebyl den abych neviděla Hermionu brečet. Někdy schovanou v rohu stanu, nebo v lese a nebo i před námi kdy už ztratila nad svými činy kontrolu. Každý večer si pouštěla rádio aby myslela na něco jiného, ale s Harrym jsme zkonstatovali že jí to od smutku moc nepomáhá.
"Pojď." Zasmál se Harry když přešel jednoho večera k smutné Hermioně sedící na své posteli s rádiem v klíně. Zvedla jsem k nim pohled od knihy položenou na mých stehnech a všimla si jak Harry sundává Hermioně z krku viteál.
Teď je řada na mně.
Harry se pomalu začal hýbat do rytmu a snažil se rozpohybovat i svojí nejlepší kamarádku. Ta se po chvilce podvolila a začala se pohybovat spolu s ním. Se smíchem jsem zaklapla knihu, odložila ji vedle sebe do měkkých peřin a zvedla ruce nad hlavu a začala se pomalu naklánět ze strany na stranu.
"Co to sakra je?" Vydechla Hermiona při pohledu na mě. Harry se tvářil spíše udiveně. Nechápavě jsem se zamračila a zvedla zrak nad sebe abych viděla na co ti dva koukají.
"No do Merlinovýho zadku." Vypískla jsem když jsem zahlédla jak z mých dlaní vyzařuje záře. "Já to opravdu umím." Zasmála jsem se stále s vykulenýma očima když jsem nechala své paže klesnout na úroveň mých očí.
"Samantho, to je úžasný! Víš kolik věcí uděláš aniž by to kdokoliv čekal?"
*
Několik dní na to jsem seděla ve stanu a snažila se onu zář z mých dlaní vykouzlit ještě jednou. Bohužel marně. Nechápala jsem proč to před tím šlo a teď ne. Jako kdyby si ta magie uvnitř mě řekla 'hele nudím se, co ji trošku poškádlit hlavičku?'
Jo, věřím že přesně tohle se uvnitř mě určitě děje, protože jinak to nebylo možné.
"Samantho, Hermiono!" Zaslechla jsem nadšeně volat Harryho a proto jsem přestala zkoumat své dlaně a vyšla ven ze stanu kde na pařezu seděla Hermiona a sledovala přicházejícího Harryho. "Měla jsi pravdu, Hermiono." Pochválil ji už zdálky a mával rukou ve vzduchu. Mezi prsty držel Zlatonku.
"Co?" Nechápaly jsme. Sedli jsme si s Harrym k Hermioně a zahleděli se na Zlatonku v jeho dlani.
"Zlatonky mají dotykovou paměť, ale já tu svojí nechytil do ruky. Přeci jsem ji málem spolknul." Připomněl Hermioně a podal ji Zlatonku. "Spadl jsem z koštěte a při tom jsem se po ní ohnal pusou." Vysvětlil mi s pokrčením ramen když mu došlo že jsem na onom zápase nebyla.
"Otevírám se na konci?" Přečetla jsem nápis nahlas když mi Hermiona Zlatonku podala. "Co to znamená?" Harry rozmáchl pažemi do vzduchu.
"Když jsme u toho," Zamumlala Hermiona a otevřela knihu kterou měla doposud zavřenou v klíně. Otevřela ji na úvodní stránce a ukázala nám kresbu. "Původně jsem si myslela že je to oko, ale už jsi tím jistá nejsem. Není to ani runa a není ani v Spellmanově abecedě. Někdo to tam nakreslil, v té knize to být ani nemělo." Dokončila svojí myšlenku a ukázala na něco, co vypadalo jako kruh rozdvojený čárou v trojúhelníku. Zamyšleně jsem zaklonila hlavu jako kdyby mi do hlavy měla definice oné kresby nalétnout.
Už jsem to někde viděla, jen nejsem schopná říct kde.
"Pan Láskorád to měl na Billově svatbě." Přemýšlel Harry nahlas a naznačil, že to měl pan Láskorád kolem krku jako přívěšek. Zamračila jsem se a převzala si od Hermiony knihu abych si přečetla její název. 'Bajky Barda Beedleho.' Knihu jsem zase otevřela na úvodní stránce a na znak se opakovaně zamračila.
