Seděla jsem u na prázdné chodbě s cigaretou mezi rty a snažila se psychicky připravit na to, źe jde opravdu do tuhého a my stojíme po kolena v louži plné sraček.
Doteď to nebyla sranda, ale co bude teď?
"No dobrý večer, slečno Brownová." Ozval se vedle mě mužský hlas, který mě panicky donutil cigaretu zahodit a dělat jakože nic. Zvedla jsem zrak k pobavenému muži, kterému v očích tancovala pobavenost smíšená se strachem. Nasucho jsem polkla.
"Dobrý večer, pane profesore." Pozdravila jsem ho a bez ostychu se natáhla po vajglu, který jsem leknutím odhodila i když mi v tomhle případě nic nehrozilo.
"Prosim tebe, nedělej. Já jsem Remus." Zasmál se a natočil ke mně zjizveniu tvář a natáhl ke mně dlaň. Nejistě jsem ji přijala a stiskla.
"Eh, fajn. Samantha." Bylo divný tykat profesorovi. Sice mě neučil, ale měl u mě určitý respekt. Už jen kvůli tomu, že je to zatracený vlkodlak.
"Znal jsem se s tvojí matkou." Promluvil najednou když si sedl na lavičku vedle mě, díky čemuž si získal mojí plnou pozornost. Překvapeně jsem na něj pohlédla. Remus se na mě smutně usmál a zjluboka se nadechl. "Je mi to moc líto." Dodal smutně a zoufale si povzdychl. Jako kdyby v tom bylo něco víc.
"Ty jsi ji znal?" Přikývl s tajemným úsměvem na rtech.
"Chodil jsem s ní a s tvým tátou do ročníku." Vydechl a zajel si prsty do vlasů. "Měl jsem s Lottie pár společných chvilek." Dodal tiše jako kdybych to neměla ani slyšet. Ale já to slyšela. Až moc dobře.
"Ty jsi něco měl s mojí mámou?!" Vypískla jsem šokovaně a valila na něj oči div mi nevypadli ven z důlků. Neuměla jsem si Remuse představit po boku mé mamky, vždyť byli oba tak odlišní.
"Jo, na škole, ve tvém věku, jsem jí miloval." Přikývl a usmál se na mě. "Byla opravdu skvělá než se stalo to, co nás všechny definitivně rozdělilo." Pokrčil rameny, v obličeji se mu mihl smutek a žal a já se na něj nechápavě a zmateně zakřenila."
"Co tím myslíš?" Zakroutila jsem hlavou. Remus sklopil zrak k zemi a trhavě se nadechl.
"Tak ty to opravdu nevíš." Špitl tiše a promnul si unaveně obličej. Dřív než jsem se zeptala na to co nevim, promluvil sám. "Neměl bych ti to říkat, ale jsi skoro dospělá a tvoje máma ani táta už tu nejsou."
"Ty jsi znal mého tátu?" Přerušila jsem ho překvapeným hlasem a natočila se k němu celým tělem. "Kdo to byl?"
"Víš, je to trošku složitější." Mluvil čím dál tím tišeji až jsem z toho začínala mít dost špatný pocit.
"Co tím myslíš?" Remus mi pohlédl upřeně do očí než mi řekl větu, kterou nikdy nevyženu z hlavy
"Lottie nebyla tvoje máma." Překvapeně jsem na něj vyvalila oči a v ústech mi vyschlo.
Máma nebyla moje máma.
"Cože?" Dech se mi zadrhl v krku a byla jsem ráda, že jsem ze sebe dostala jedno blbý slovo. Začalo se mi špatně dýchat, dech se mi zrychloval a začalo mi být špatně. Chtělo se mi zvracet. Nic jsem nechápala. Ničemu jsem nerozuměla. Zakroutila jsem protestně hlavou. "Vždyť jsme si byly tolik podobné." Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že jsem její. Že máma byla moje máma.
"To byla jen shoda náhod." Vyvrátil mi to, co jsem slýchávala celý svůj život. "Samantho, tvoje matka byla Charlottina nejlepší kamarádka." Jako kdybych jeho slova slyšela z dálky. V hlavě mi hučelo a slyšela jsem víc svůj tep než Remusova slova. "Víš o Pobertech, viď?" Povytáhl obočí a já nepatrně přikývla na souhlas.
