V areálu školy panoval zmatek, povyk a hlavně celé to byl jeden velký horor. Takový ta noční můra, která se stala skutečností a já nevěděla jak se s tím srovnat. Na každém kroku ležely trosky hradu a kamkoli jsem se podívala, zahlédla jsem mrtvá těla.
Mrtvá těla smrtijedů, našich profesorů a dokonce i našich spolužáků či přátel.
Dech se mi zadrhl v krku když jsme vyběhli společně s Harrym, Ronem a Hermionou za ostatními ven, kde panovalo doslova peklo. Stěží jsme se vyhýbali kletbám, které na nás vysílali naši nepřátelé a měli jsme co dělat abychom nespadli a něco si neudělali o trosky.
"Pojďme!" Zavolal Harry když jsme se vyhnuli zlobrovi, který se po nás ohnal. Vyběhli jsme z našeho úkrytu, ale já se zastavila ještě dřív než jsem stačila udělat deset kroků, protože mé oči se rozšířily strachem při pohledu na rychle blížící se černé a velké šmouhy, které měli osm nohou.
"Akromantule!" Zaječeli jsme s Ronem sborově zoufalým hlasem a popadli Hermionu s Harrym za rukáv abychom se rozběhli jiným směrem. Podběhli jsme pod nohami zlobra a mé tělo se ošilo když jsem zaslechla neodpustitelné kouzlo, které bylo mířeno na jednoho z nás.
"Nech jí být!" Zaslechla jsem Hermionu a než jsem stihla zaregistrovat co se děje, její kouzlo odmrštilo jednoho z vlkodlaků od dívčího těla, ležícího bezvládně na zemi. Při pohledu na růžovou mašli ve světlých vlasech, se mi podlomila kolena a z mého hrdla se prodral hlasitý výkřik.
"Ne!" Mé tělo se samovolně dalo do pohybu abych ji pomohla pomoci, ale Harryho paže se obmotaly kolem mého pasu a tím mi zabránil v pohybu. Snažila jsem se mu vytrhnout, polykala jsem nadávky a vzlyky a slzami rozmazaný pohled jsem nedokázala odtrhnout od jediného člena mé rodiny, kterého jsem měla v určité míře ráda. "Levandule!"
"Musíme jít, Sam, pojď." Snažil se mě Harryh odtáhnout, což se mu po chvilce povedlo když nás jen tak tak minulo kopí, které po nás zlobr hodil. Vyděšeně jsem s Hemrionou vykřikla a tím se i vzpamatovala. Naposledy jsem se podívala na Lev a s nevyřčenou omluvou jsem se rozběhla podél zdi, abychom se konečně dostali k mostu, po kterém se dostaneme tam, kam nás Harry vedl.
"No do háje." Zamumlal Ron když jsme stáli tváří v tvář několika stovkám mozkomorů, které se k nám blížili nebezpečnou rychlostí. Dříve než jsme se stačili vzpamatovat a vyslat proti nim obranné kouzlo, udělal to člověk za námi, který se tu vzal od Merlin ví odkud. Modrá záře se prohnala kolem nás a mozkomoři se stáhli do zákoutí. Překvapeně jsem pohlédla do tváře muže, který už nám několikrát zachránil život a který se tolik podobal muži, kterého jsme tolik obdivovali.
"Pane Brumbále."
"Běžte!" Zaburácel jeho hlas kolem jako ozvěna a my na nic nečekali a rozběhli se po schodech, podél hradu, dolů až k jezeru. Ani jsem netušila kam to běžíme, protože jsem neměla možnost se se sem na normálních okolností dostat, ale teď jsme se krčili u zdi, odkud jsme měli skvělý výhled na profesora Snapea a i na jeho pána.
Stačilo by jediné máchnutí rukou či hůlkou a celé tohle šílenství by skončilo.
"Pst, dolů!" Pokynul nám Harry a mi se přikrčili ještě víc když se v našem zorném poli objevil obrovský had. "To je on." Naznačil rty a pak se nenápadně natáhnul aby mohl lépe pozorovat dění uvnitř. Přes špinavá skla nešlo nic moc vidět, ale obrysy postav, včetně hada, rozeznat šlo.
"Ta hůlka poslouchá jen vás, můj Pane."
"Jsi si jistý, Severusi?" Zamumlal si Voldemort spíše sám pro sebe a díky zavrzání podlahy mi došlo, že začal pochodovat kolem. "Ještě jednou se tě zeptá, Severusi, jsi chytrý, určitě to víš. Komu patří?" Jeho hlas zněl klidně, ale on sám klidný nebyl. Šlo poznat, že se krotí podle pohybů, které vykonával. Stál k nám zády a já měla tak mnohem lepší výhled na celou situaci.
"Do prdele." Špitla jsem tak tiše, že mě nemohl slyšet nikdo, ale řeč mého těla mě prozradila. Ztuhlá, neschopná pohybu jsem zírala do tváře Severusi Snapeovi, který mi pohled opětoval. Dech se mi zrychlil a jen jsem čekala kdy se do sebe navzájem pustíme jak hladové šelmy, Snape mě však překvapil když nepatrně, sotva viditelně, zakroutil hlavou a ukazováčkem pravé ruky mi naznačil, ať se okamžitě skrčím.
"Patří jen vám, pane." Zopakoval jako kdyby se nic nedělo a tohle byla normální konverzace, které jsem v tuto chvíli přestala rozumět definitivně.
Vždyť on nás zradil, zabil Brumbála, tyranizoval Bradavice, a teď, když má tu největší příležitost si u něj šplhnout, tak nic neřekne a kryje nás? Na čí straně vlastně je?!
"Ach, Severusi, Bezová hůlka mi nemůže sloužit, když jejím pánem jsi ty." Zkonstatoval a mně, stejně jako ostatním, ztuhla krev v žilách při jeho dalších slovech. "Dokud jsi živý, nebude mě poslouchat."
"Můj pane?"
"Byl jsi skvělým služebníkem, ale jen já, můžu žít na věky." Vyvalila jsem oči v nadcházející události, a v momentě kdy Pán Zla dodal: "Nagini, zabij!" Srdce mi div nevyskočilo z hrudi když se ozvalo zlostně syčení, dutá rána a bolestivý nářek. Oči jsem vykuleně valila do tmy a měla jsem co dělat abych se nezvedla a nešla tomu Snapeovi, i po tom všem, nějak pomoci. Napjatě, jako struna, jsem seděla, zarývala si nehty do dlaní a skrz špinavá okna sledovala siluetu muže, který, společně s hadem, zmizel.
"Je pryč." Oznámila jsem rozhodně a bez dalšího čekání či slova jsem vrazila dovnitř. "Pane profesore!" Zvolala jsem vyděšeně a při pohledu na jeho bezmocné a zakrvácené tělo jsem vyjekla zděšením.
"Pottere." Zachraptěl Snape s pohledem plným bolestí, upřeným na Harryho, který si k němu opatrně přidřepl, aby k němu byl blíže a slyšel co chce říct. On však mlčel a jediné co vydával a zvuky, bylo bolestivé dýchání a chraptění. "Vezmi si je. Prosím." Vydechl zoufale a my si s Hermionou vyměnily zmatené pohledy.
"Holky, potřebuju nějakou lahvičku." Natáhl k nám Harry paži a obě jsme si začaly okamžitě prohrabávat kapsy, ale Hermiona, vytáhla z vnitřní kapsy lahvičku, kterou Hrry hledal.
Fajn, já mám bezednou kabelku, ale ona má bezednou bundu, u Merlina!
"Tady." Podala mu ji a já si mohla konečně všimnout, co měl Snape na mysli. Po tvářích mu stékaly slzy, které jsou bránou do minulosti a do vzpomínek, které chce Snape Harrymu očividně ukázat. Harry si lahvičku schoval do kapsy aby ji nevytratil a pohlédl opět do očí profesora, který ho sledoval se smutným výrazem ve tváři.
Nejistě se usmál, jako kdyby byl už v jiném světě a koukal Harrymu hluboce do očí, než dodal: "Máš oči po matce." Po těchto slovech se trhavě nadechl a jeho tělo ochablo. Dech se mi zadrhl v krku a do očí, i přes to všechno co udělal, se mi nahrnuly slzy.
"Bojovali jste statečně, ale marně. Tohle nechci, každá kapka kouzelnické krve je ztráta. Dávám své armádě pokyn k ústupu. Postarejte se o své mrtvé." Jako kdyby to tu měl všude hlídané, hned jak Snape naposledy vydechnul a Harry se postavil n nohy, okolím se ozval hlas toho zmetka. "Harry Pottere, dovolil si aby tví přátelé umírali, místo toho abys mi čelil ty sám. Přijď za mnou do Zapovězeného lesa a postav se mi čelem. Pokud to neuděláš, zabiju všechny, kteří se ti pokusili pomoci."
Mlčky jsme Harryho pozorovali, zatímco on pozoroval bezvládné tělo, které bylo kdysi tolik nabyté energií. Jeho hrudník se rychle nadzvedával, jeho oči se leskly a poté se na nás ohlédnul s výrazem, plném rozhodnutí. "Musíme zpět do hradu."
Nevěřím tomu, že se to děje :ddd přidávám proto další část, dokud má náladu a dokud prokrastinuju. :D Doufám, že se část líbí a zatím páčko u další kapitolky:)))
