Držící se za ruce jsme se ve čtyřech přemístili na opuštěnou louku táhnoucí se na míle daleko. Nikde nikdo a nic nebylo a my se začali zmateně rozhlížet kolem, zda-li jsme na správném místě. "Hermiono?" Pozvedla jsem tázavě obočí a ta pouze pokrčila rameny.
"Hele, koukejte!" Zvolal Ron a tím si získal naší pozornost. Pozvedli jsme obočí když jsme nechápali kam ukazuje. "Pojďte sem." Pobídl nás a ukázal pod kopec kde se nacházel docela zvláštní dům.
"Lenka." Zasmáli jsme se sborově a společně jsme se vydali jeho směrem. "Pořád se zlobíš?" Drkla jsem cestou do Hermiony když jsem se ujistila že Ron s Harrym jsou pořádný kus za námi. Ta se pouze nenápadně otočila jejich směrem a drkla do mě stejným způsobem jako já do ní.
"Na něj budu pořád." Mrkla usměvavě a zastavila se aby otevřela plot od zahrady pana Láskoráda. Společně jsme vešli na zaplácanou zahradu a zmateně se rozhlíželi.
"Nepleťte se do cesty řiditelným švestkám?" Přečetla jsem zmateně nahlas a ohlédla se po svých přátelích. "Co to je?"
"Je šáhnutej." Ozval se jako jediný Ron. Všichni jsme ho zpražili pohledem. Zvedl ruce do vzduchu aby byl 'v bezpečí'. "No co?" Protočila jsem nad tím očima a vyšla schody k hlavním dveřím, na které jsem hlasitě zaklepala. Když se dveře otevřely, vykoukla z nich blonďatá hlava s naprosto unaveným a vyčerpaným výrazem.
"Kdo jste? Co tu chcete? Jděte pryč." Začal chrlit jednu větu za druhou dřív než jsem stačila říct slovo 'famfrpál.'.
"Pane Láskoráde, dobrý den. Jsem Harry Potter, vzpomínáte? Před pár měsíci jsme s viděli." Ujal se slova Harry v poslední řadě a odtlačil nás z cesty aby stál u pana Láskoráda nejblíže.
"Oh, pane Pottere, pojďte dál." Tón jeho hlasu se po spatření Harryho výrazně změnil. "Jděte nahoru si sednout, přinesu čaj." Pobídl nás a ukázal směrem ke schodům. S přikývnutím jsme se po nich vydali.
"Je to tu zvláštní." Pronesla jako první Hermiona když jsem se posadili do křesel u malého okna a začali se porozhlížet kolem sebe. Nakrčila jsem nos. Bylo to tu fakt divný. "Zajímavé."
"Tady to je." Usmál se na nás pan Láskorád a podnos s poháry položil na dřevěný stůl.
"Děkujeme, pane."
"Kde máte Lenku?" Povytáhla Hermiona obočí a upila si čaje. Po spolknutí tekutiny se rozkašlala a v obličeji jsem viděla znechucení. Už se mi ani ten pohár ze stolu nechtělo brát, ale, slušnost je slušnost. Pan Láskorád se zarazil.
"Za chvilku přijde." Po jeho slovech jsem si srkla čaje a okamžitě na to se rozkašlala. Extrakt byl tak odporný, jako kdybych pila nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.
"Bože, fuj." Vyjekla jsem když jsem se vzpamatovala a po svých slovech jsem hned podívala na pana Láskoráda, který si mě zamyšleně prohlížel. Falešně jsem se usmála a poklepala nehtem na pohár. "Je to skvělý." Láskorád ale jako kdyby mě neslyšel a stále zíral do zdi.
"Co pro vás můžu udělat?"
"Přišli jsme kvůli symbolu, který jste měl na krku na té svatbě." Ujal se Harry slova. Pan Láskorád se zamyšleným výrazem z pod trička vytáhl přívěšek s oním znakem. Povytáhl obočí a přejel bříškem palce po kovu.
"Myslíte toto?"
"Jo přesně to, co to je?" Ptal se Harry dál.
"To je znak Relikvií smrti." Podívala jsem se na své kamarády, kteří si vyměnili zmatené pohledy. Zdálo se, že ani jeden z nich, kromě mě, tomu nerozuměl.
