My life with the Walter Boys (CZ translation)

1. kapitola: New York

NEŽ ZAČNETE ČÍST:

První věc, kterou musím ještě jednou zdůraznit - tuhle knížku jsem NEnapsala já, ale Fallzswimmer, já ji jen ze srandy pro zábavu překládám.

Občas budou překlady trochu krkolomné, je to moje první překládaná knížka, tak prosím trochu trpělivosti. Ke starším kapitolám se budu vracet a přepisovat je, aby zněly přirozeněji. 

Příjemné čtení, je to fakt super knížka. 

Z.

začátek: 4. srpna 2015

dokončeno: 26. března 2017

**********

---editováno 2. září 2017---

Je až strašidelné, jak se smrt může zhmotnit v jednom jediném, tichém okamžiku, nepovšimnutá zbytkem světa. Ležela jsem na gauči, zavrtaná v hnízdečku z dek a pokoušela se dostat třepání pod kontrolu. Celé ráno jsem usínala a zase se probouzela, a někdy v té době musela má rodina zmizet.

Když už jsem nemohla spát, vytáhla jsem svou třesoucí se ruku z vyhřátého klubíčka a vzala ovladač; animáky mi vždycky pomohly cítit se líp. Při přepínání programů na obrazovce naskočil kanál se smyčkou aktuálních zpráv. Reportér monotónním hlasem oznámil, že ten slavný Bill Howard - ředitel Howard Investment Corporation - zemřel při dopravní nehodě. Zamrkala jsem, z ničeho nic zmatená. Nemyslel to vážně, že ne? Nebo, možná to byl jiný Bill Howard, nějaký, který nebyl můj táta?

Každý v životě narazí na moment, kdy se všechno změní. Zformuje ho to jako člověka a postrčí na cestu zbytkem života. Někdy ten moment vidí na míle daleko, ale jindy se to stane ve zlomku vteřiny. Tak se to stalo se mnou - jeden záblesk a můj život se zcela vykolejil.

Reportér pokračoval informací, že všechny osoby v autě jsou mrtvé. Nicméně, jedna z dcer v autě nebyla a zatím se neví, kde je. Ta jedna dcera jsem já, že?

Zírala jsem nevěřícně na telku, sotva chápající cokoliv, co z ní zaznělo. Na stolku vedle mě seděl hrneček horké čokolády, kterou mi táta uvařil, než odjeli. Nemůže být mrtvý. Ještě před pár hodinami mi do ní přimíchával marshmallovny. Nebylo mi dobře.

Na obrazovce vyskočil obrázek nehody a mě se převrátil žaludek. Stěží jsem to auto poznala - narazilo do stromu tak silně, že se kolem něj celé obtočilo - ale poznala jsem tu jasně modrou mámina Cadillacu. To bylo její auto. A má rodina byla v něm!

Než jsem stihla cokoliv vstřebat, převrátil se mi žaludek a nakloněná přes okraj gauče jsem vyzvracela tu trochu čokolády, kterou jsem stihla za dopoledne vypít. Jak mohla moje máma, ta, která mi včera v noci držela vlasy když jsem brečela nahnutá přes okraj záchodu kvůli pitomé chřipce, být pryč? A co Lucy - moje druhá půlka? Bylo vůbec možné, aby jedno dvojče žilo, když to druhé už nežije?

**********

Později tu noc jsem slyšela jemně zaklepat policejní důstojníky. Ze svého místa na gauči jsem se ale nepohnula. Televize pořád ještě blikala; celý den dokola omílala novinky o smrti Billa Howarda. Když nade mnou převzal kontrolu šok, prostě jsem vypnula. Ocitla jsem se ve snu a jediné, co jsem cítila byla ztuhlost končetin. Na zemi už bylo zvratků víc, ale pořád jsem nedokázala brečet, prostě mi to nepřišlo opravdové.

Policajti přivedli nějakou ženu a ona pomalu vešla do bytu. Měla červené, od pláče opuchlé oči a její hlas byl tím prvním, co jsem po několika hodinách dokázala vnímat.

"Ahoj, Jackie, drahoušku," řekla, skrčená vedle mě. "Jsem Katherine Walter." Zlaté vlasy měla přilepené k čelu. Její jméno znělo nějak povědomě. Podívala jsem se jí do očí, ale nevypadala jako nikdo, koho bych kdy potkala. Něco na jejím jméně ale něco bylo. Jako bych ho už někdy slyšela.

Katherine Walker. Neslyšela jsem to jméno dneska ráno? Nebyla ta žena, stojící přede mnou, mámina dávno ztracená nejlepší kamarádka? Ta Katherine, která studovala na internátní škole Hawks - kam jsme chodily i my se sestrou - s mojí mámou před všemi těmi lety?

Tvrdě mě dostihla realita - Katherine Walter byla ta, s kým se jeli naši setkat dneska ráno, když se stala ta hrozná nehoda. Přiletěla sem z Colorada na návštěvu.

Má rodina byla mrtvá a tato žena toho byla důkazem. Viděla jsem bolest v jejích očích a slyšela ji i v jejím hlase. Máma pro ni musela hodně znamenat. Zakašlala jsem, lapajíce po dechu a ostrá bolest mi projela žaludkem. Konečně přišly i slzy.

"Ššššš, zlato," ozvala se Katherine, hladíce vzlykající trosku, mě, ve vlasech. "Všechno bude v pořádku. Postarám se o tebe."

A tak začala má cesta z města, které jsem milovala. Pryč z té betonové džungle, která mě nepřestávala ani po tolika letech fascinovat. Pryč od blikajících neonů a hluku dopravy, které mě každý večer uspávaly. Pryč od nakupování drahých zbytečností, barevných vystoupení na Broadwayi a restaurací, které nabízely pokrmy snad všech kuchyní světa. Pryč od města, které v sobě mělo vzpomínky na mé dětství. A pryč od města, ve kterém jsem zanechala své srdce.

Mířila jsem do Colorada, na ranč s dvanácti nádhernými kluky.