My life with the Walter Boys (CZ translation)

12. kapitola: Kámen, nůžky, papír

Hodila jsem si batoh na záda a zabouchla skříňku. Pondělí je naprd vždycky, ale dnešek byl příšerný. Pořád ještě jsem byla unavená z víkendu a navíc jsem dostala tuny domácích úkolů do anatomie.

Zamrkala jsem, když mě před školou praštilo do očí jasné světlo, a vydala se směrem k náklaďáčku. Jízdy domů taky nikdy nebyly zvlášť skvělý. Většinou jsme jezdili jen Danny, já a pan pořád-mám-v-zadku-strčenou-tyčku Lee. Cole, Isaak a Alex zůstávali ve škole, kvůli sportům, nebo zvedání činek a Nathan byl ve výtvarném ateliéru tak dlouho, jak to jen šlo. Když jsem vlezla do náklaďáčku dneska, vyjel Danny na cestu bez Leeho.

"Čau," pozdravila jsem Dannyho, který na mě na oplátku kývnul. "Kde je Lee?"

"Po škole," řekl a zapnul rádio. Danny byl vždycky zamlklý, když jsem byla kolem. Nevím, jestli mě prostě nemá rád, nebo je jenom tak stydlivej.

"Ou, co provedl?" zeptala jsem se ve snaze začít konverzaci. Danny jen pokrčil rameny. Chvilku jsem ho pozorovala. Měl ve tváři všechny Walterovic krásné rysy. Byl stejně hezký jako Cole, jen méně výrazně - musela jsem jeho tvář studovat, abych si toho všimla. Taková tišší, jemnější krása.

Náklaďáček odbočil doleva a najel do díry, což mě nadzvedlo ze sedačky a praštila jsem se do hlavy o střechu kabiny.

"Auuu!" řekla jsem a třela si bouli rukou, "kam jedeme?" Normálně jsme na cestě domů ze školního parkoviště odbočovali doprava, abychom dojeli zpátky k ranči.

"Do města," odpověděl Danny a zvýšil volume rádia, abych ho sotva slyšela.

"Pro?" snažila jsem se překřičet hudbu. Nechtěla jsem být dotěrná, ale Danny mi moc nepomáhal.

"Věci," byla odpověď. Teď už jsem byla vyloženě naštvaná, nemusel si hrát na chytrolína. Opravdu je tak těžké odpovědět na jednoduchou otázku? Zeslabila jsem hudbu a podívala se na něj.

"Podívej, nemusíš mě mít rád, ale mohl by ses aspoň snažit chovat se slušně?" Rychle se na mě podíval a pak upřel zrak zpátky na cestu.

"Ty myslíš, že tě nemám rád?" zeptal se. Byla to ta nejdelší věta, kterou mi kdy řekl.

"No, rozhodně to není tak, že bys byl přehnaně přátelský," zamumlala jsem. Danny si povzdechl a prohrábl si rukou vlasy, přesně jako Cole.

"Promiň, Jackie. Nechtěl jsem působit nepřátelsky, jenom se mi těžko mluví s lidmi, které neznám," řekl.

"Jo, to mě taky."

Danny se usmál a potřásl hlavou. "Ne, to není pravda. Tys mluvila s každým, koho jsi tady zatím potkala."

"No, není to tak, že bych úplně měla na výběr. Neznám tu nikoho," odpověděla jsem potichu.

"Asi máš pravdu." Na chvilku jsme jen tiše seděli a já zírala z okna a vzpomínala na domov.

"Odteď se rozhodně budu snažit s tebou mluvit," usmál se na mě.

"Díky," oplatila jsem mu úsměv. "A proč teda jedeme do města?"

"Musíme vyzvednout nějaký nákup v obchodě. Zack se rozhodl, že by byla sranda se vykoupat v sirupu, takže už doma žádný není. A máma potřebuje nějaký věci na dnešní večeři."

"Vidíš, bylo to tak těžké?" poškádlila jsem ho.

"Ale huš," vrátil mi to. "Jen si pamatuj, že jednoslovné odpovědi jsou u mě v pohodě."

"Dobře!" vzdala jsem to. "Poznámka pro sebe: Danny rád odpovídá krátce a nesnáší vtipy." Zavřela jsem pusu a snažila se nesmát. Hodil po mně zamračený pohled a já vybuchla smíchy. Po chvilince se ke mně přidal.