My life with the Walter Boys (CZ translation)

54. kapitola: Sedm let štěstí

"Vypadáš sexy," pochválil mě Isaak, když jsem vešla do pokoje, který jsem s ním a Leem poslední týden sdílela.

Během cesty jsme se hodně sblížili. Ze srandy jsme si na každé zastávce, kterou loď udělala, vybírali ty nejpodivnější exkurze, doufajíc, že budeme mít štěstí a narazíme na něco podobného, jako bylo naše úžasné dobrodružství v džungli.

A někdy se zadařilo. V úterý jsme kotvili na Kajmanských ostrovech, které jsou známé díky potápění. Zatímco většina rodiny se šla potápět k MV Keith Tibetts vraku lodi, já s Isaakem jsme se vypravili do Stingray City.

"Páni, Jackie, koukej!" ukazoval Isaak někam do dálky.

Lee souhlasil: "Doprdele, to je divný!" Lee a paní Walterová byli jediní, kteří šli s námi.

"Pozor na jazyk!" napomenula svého synovce, ale vypadala stejně uchvácená, jako my.

Stingray City je skupina písčin u pobřeží Velkých Kajmanů, kam připlouvají za potravou rejnoci. Turisté mohou stát v mělké vodě a s těmito živočichy se setkat tváří v tvář.

Asi před patnácti minutami jsme nastoupili na malou turistickou loďku s průhledným skleněným dnem a vypluli na moře. Když jsem se podívala zpátky, pevninu jsem neviděla, ale opačným směrem jsem viděla lidi stojící ve vodě.

"Jak to, že je tu tak mělko?" přemítala jsem. Bylo zvláštní, že takhle daleko v oceánu mohli stát lidé ve vodě jen po pás či po prsa podle toho, jak byli vysocí.

"Díky písčinám, trdlo," informoval mě Isaak. "Oceánské proudy sem v podstatě přinášejí písek a vytváří tak mělčiny."

Tázavě jsem se na něj podívala: "Bože, kdy se z tebe stal všeználek? Jsi potají nerd, nebo tak něco?"

"Rozhodně ne," odpověděla za něj paní Walterová a vrhla po synovci přísný pohled, "další školní rok má co dohánět, aby si vyžehlil ty letošní špatné známky."

"Au, teto Katherine, au," zamumlal Isaak a třel si místo tam, kde se mu v hrudníku ukrývalo srdce.

"To si přečetl v brožurce, kterou jsme dostali před nástupem na loď," namítl Lee a vytrhl Isaakovi modrý letáček, který schovával za zády. Isaak na mě mrknul.

Jak se naše loďka přibližovala k písčině, skleněným dnem bylo vidět víc a víc podivných živočichů.

"Podívej, jak jsou velcí," řekla jsem, trošku nervózní. Měli jsme vlézt do vody a plavat s nimi. Není to nebezpečné?

"Jackie se bojí?" dobíral si mě Isaak a šťouchl mě loktem do žeber.

"No, vypadají fakt divně," namítla jsem, když pod lodí proplul další. Způsob, jakým pluli ve vodě, ve mě vzbuzoval dojem, že rejnoci se pohybují jako duši. "Chci říct, přece jen jsou to divoká zvířata, nemůžou nás uštknout, nebo tak něco?"

"A neumřel tak náhodou nějaký aligátor?" chytil mě nadšeně za slovo Lee.

"Myslíš lovce krokodýlů, blbečku?" opravil mladšího bratra Isaak. Katherine po něm střelila dalším přísným pohledem.

"Jo, přesně ten. Uštknuli ho do srdce, nebo něco takhle super," řekl nám Lee.

Katherine potřásla hlavou: "Tvá fascinace takhle morbidními věcmi mě docela znepokojuje.."

 "Tak jo, skupinko!" oslovil nás jeden z průvodců, když naše loďka zakotvila. Pod lodí se teď vznášelo celé hejno. V průzračné vodě už byla spousta turistů, pištících, když se k nim černí tvorové přiblížili. "Takže tady jsou pravidla. Nedělejte velké kroky, abyste na rejnoka nešlápli. Taky zůstaňte poblíž lodi a za žádných okolností si nesundávejte záchranné vesty."