My life with the Walter Boys (CZ translation)

4. kapitola: Had

---editováno 11. září 2017---

Cole mě vedl po schodech nahoru, potom bludištěm chodeb. Když jsme došli do nejvzdálenějšího rohu domu, konečně se zastavil.

"Tady budeš bydlet," pronesl a otevřel dveře. Vešla jsem dovnitř. Pokoj však byl černý. Natáhla jsem ruku ke zdi a šmátrala po vypínači. S Colem jsme ho našli zároveň. Ten kontakt byl elektrizující. Jakmile mi došlo, že jsme se dotkli, co nejrychleji jsem ruku odtáhla. Zasmál se a já byla ráda, že tma skryla to, jak se červenám. Když Cole rozsvítil světlo a místnost zalilo světlo, zapomněla jsem na stud a zůstala v němém úžasu.

Každý kousíček zdi byl pokrytý barvami. Na jedné straně pokoje začínal porost tropického pralesa, který volně přecházel v podmořský svět s bohatou směsicí podvodních živočichů. Na jedné straně stropu byla namalovaná noční obloha a plynule se měnila ve sluncem zalitý den na straně druhé. Dokonce i dřevěná prkna stropního větráku byla pomalovaná. Stála jsem tam, neschopná slova, a koukala na tu nádheru.

"Doufám, že ti to nevadí. Nathanovi došly zdi i nábytek, které by mohl pomalovat, a tak mu máma nakonec dovolila pomalovat i tenhle pokoj pro hosty." Podrbal se na hlavě a vypadal, že se stydí. 

"Bože, vždyť je to nádherné!" vykřikla jsem upřímně. Můj nový pokoj byla asi ta první věc, kterou jsem na Coloradu milovala. Cole se usmál, takovým pomalým, namyšleným úsměvem. Pořád na sobě neměl tričko a tak mne stálo velké úsilí dívat se mu za každou cenu do obličeje, abych nezírala, ehm, jinam. Jak zvládnu žít s klukem, který vypadá jako Řecký bůh?

"No, to je dobře, protože jeho práce je všude, po celém ranči. Když nemaluje, je nešťastný."

S Colem jsme každý museli jít několikrát, abychom dotáhli všechny mé věci nahoru do pokoje. Všichni ostatní zmizeli, a tak nám nikdo další nepomohl. Když bylo hotovo, začala jsem vybalovat. Cole se opřel o dveře a pozoroval mě. Nejdřív jsem si vytáhla notebook a položila ho na stůl, pomalovaný nádhernými barvami. Potom jsem vytáhla náruč fotek. Chvilku jsem uvažovala, že bych požádala Cola o izolepu, abych si je mohla vylepit na zeď, ale jakmile jsem spatřila sestřin obličej, usmívající se na mě z fotky, došlo mi, že bych se nezvládla dívat na šťastné úsměvy nesoucí v sobě tolik vzpomínek. Nakonec jsem je zastrčila zpátky do přední kapsy tašky. Dále jsem rozepnula svůj největší kufr a jeden po druhém vytahovala kousky oblečení, rovnou je rovnajíc do skříně, která svými barvami ladila s psacím stolem. Rozhodla jsem se, že spodní prádlo si vytáhnu, až na mě Cole nebude zírat.

"Takže, ty jsi velkej sporťák, huh?" zeptal se, když jsem skládala svoji hokejovou výstroj do jednoho rohu.

"Jo, nejsem úplně holčičí holka." Sotva jsem ta slova řekla, vyrojily se mi v hlavě pochyby. Měla jsem to říkat? Nebude si ze mě dělat srandu? Nemělo by tě to zajímat, namítalo mé podvědomí.

Cole se zasmál. "Opravdu?" provokoval se zvednutým obočím, "protože při nejmenším se jako holka balíš."

Zčervenala jsem jako rajče a musela jsem se hodně snažit, abych na něj nezačala křičet. Samozřejmě, že jsem si zabalila hodně věcí. Vždyť jsem se musela přestěhovat přes celou zemi, protože už jsem neměla domov!

"No, každopádně," pokračoval, "až to doděláš, můžeš přijít do kuchyně. Je skoro čas večeře, což je jedna z nejlepších částí dne. Mamka vždycky uvaří něco dobrýho a všichni jíme společně."

Naposledy se na mě zašklebil a otočil se k odchodu. Když zahnul za roh, zhroutila jsem se na postel a vzdychla. Přežila jsem první setkání s Walterovými. Necítila jsem se na druhé kolo, ale zakručelo mi v břiše, a tak mi nezbylo než se převléct ze svého mokrého oblečení a odevzdaně zamířit k dalšímu setkání s kluky.