My life with the Walter Boys (CZ translation)

29. kapitola: Prostě jdi pryč

Od chvíle, kdy jsem se přistěhovala k Walterům, už uplynuly čtyři měsíce. O pár dní dřív bych to tu možná nazvala domovem, ale ne po včerejší noci.

Domov má být místo, kde vás lidi milují. Paní Walterová přijela a vyzvedla mě z party. Nechtěla jsem jí říct, co se děje, tak mě uložila to postele s hrnkem horké čokolády. Nejspíš jí mě bylo líto, ale jestli mě milovala? O tom jsem pochybovala; nejspíš jsem byla jen další dítě, o které se musí starat.

Domov má být místo, kde se cítíte v bezpečí. V tuto chvíli byla jediná věc, díky které jsem se cítila v bezpečí, schovávání se pod peřinou. Styděla jsem se vyjít z pokoje a potkat se tváří v tvář s někým z kluků.

Nathan byl nejspíš jediný, který mě nenenáviděl. Brzo ráno přišel za mnou do pokoje, aby zjistil, jestli s ním poběžím. Nevrle jsem odmítla. Moje nálada mu ale nezkazila tu jeho, protože odcházel s úsměvem na rtech a nejspíš netušil nic o tom, co se včera stalo.

Jak teď přežiju tady dál bydlet? Už na začátku to bylo dost těžký. Školní rok se blížil ke konci a já budu na téhle pitomé, osamělé farmě trčet s bandou kluků, co mě nenávidí, celé léto. 

Dům byl naprosto tichý. Možná to byla moje vina?

Povzdechla jsem si, odhodila pokrývky stranou a potichu položila chodidla na zem. Jak prkna zavrzala, poděšeně jsem zamrkala a pokračovala ke koupelně. Nechtěla jsem udělat žádný hluk.

Umyla jsem si ruce a zhasla světlo, potom jsem se vrátila do pokoje. Když mě ukládala do postele, nechala mi paní Walterová otevřené okno, aby se mi v pokoji vzduch nevydýchal. 

Nadskočila jsem, když jsem zvenku uslyšela volání a utíkala se k oknu podívat, co se děje. Cole běžel z pole a nesl něco v rukou. 

"Isaaku, pomoc!" volal Cole, zatímco se snažil dostat dovnitř, jak nejrychleji to šlo. Isaac stál u vchodových dveří. "Nathan má potíže!"

Zamhouřila jsem oči, abych lépe viděla a opravdu - v Colově náručí byl Nathan. Poskočilo mi srdce.

"Teto Katherine!" slyšela jsem Isaaka volat dovnitř, jeho hlas plný paniky, "volej záchranku!"

Rychle jsem na sebe hodila tričko a džíny. Sbíhala jsem do přízemí, sanitka už se hnala po příjezdové cestě k domu.

"Co se děje?" zeptala jsem se Dannyho, zatímco jsme pozorovali, jak Nathana nakládají do sanitky. "Je v pořádku?"

"Nevím, ale jedeme do nemocnice. Běž si nasednout do náklaďáčku," odpověděl mi. Snažil se ve svém hlase nedat najevo obavy, ale já to přesto vycítila.

Za celou cestu do nemocnice jsem si ani jednou neuvědomila, jak trapně bych se měla cítit, že sedím vedle Alexe. Na tom nezáleželo. Jediné, na co jsem mohla myslet, byl Nathan. Bude v pořádku?

Nikdo ani nevěděl, co se vlastně stalo. Jediné, co Cole řekl bylo, že dneska ráno vyšel ze stodoly, a našel Nathana ležet v bezvědomí v kaluži krve. Jediný závěr, který jsem si z toho dokázala vyvodit byl, že spadl a uhodil se do hlavy.

Na hrudníku jako bych měla závaží, přesto jsem se snažila zhluboka dýchat. Bylo těžké se nerozbrečet. Jediné, na co jsem dokázala pomyslet je, že jsem přišla o jedinou oporu, kterou jsem tu, v Coloradu, měla. Nathan tu byl jediný, kdo mi doopravdy rozuměl.

Cole vešel do nemocnice jako první, my ostatní ho následovali. Dveře jsme otevřeli a vyskákali ven, ještě než auto vůbec zaparkovalo.

V čekárně utíkal čas pomalu. Nikdo nepromluvil, všichni jen seděli v nepohodlných židlích a čekali na zprávy od doktora ohledně Nathanova stavu.

Cole nervózně přecházel tam a zpátky, paní Walterová potichu plakala a Isaak poklepával nohou o zem tak silně, že jsem se divila, že ještě nevyšlapal v podlaze díru.

"Katherine Walter?" promluvil muž v bílém plášti.

Paní Walterová vystřelila ze židle. "Ano?" zeptala se vyděšeně.

"Váš syn byl právě převezen z JIP, všechno bude v pořádku."

Všichni vydechli úlevou. "Ach, díky bohu," oddechla si paní Walterová s rukou na srdci.

"I když je Nathan stabilizovaný, mám pro vás nějaké špatné zprávy. Vypadá to, že důvod, proč spadl a uhodil se byl ten, že dostal záchvat," řekl doktor.

"Cože?" zeptala se Katherine.

Doktor se představil jako MUDr. Goodman, potom pokračoval a vysvětlil nám, že záchvat způsobuje nadměrná neuronová aktivita v mozku a že epilepsii má asi 50 milionů lidí na celém světě. Také nám řekl, že  velká část z nich za celý život prodělá jen jeden jediný záchvat. Každopádně, až Nathana pustí z nemocnice, nebude smět být sám, pro případ, že by prodělal další záchvat.

"Můžeme ho teď vidět?"zeptala se doktora, jakmile skončil.

"Samozřejmě," řekl a rozhlédl se kolem, na tu velkou skupinu lidí, "ale jen rodina."

Všichni se usmáli, zvedli se a šli za doktorem. Já se šourala vzadu. Dovolí mi ho navštívit? Byla jsem považována za rodinu? Sledovala jsem, jak všichni mizí v nemocničním pokoji. Strašně moc jsem chtěla Nathana vidět; pořád ještě jsem se o něj bála.

Udělala jsem krok dopředu, rozhodla jsem se, že se na něj půjdu podívat. Už už jsem vcházela do místnosti za ostatními, když do chodby vešel Lee.

"Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se mě, s typickým úšklebkem na tváři.

"Navštívit Nathana," řekla jsem mu s odhodlaným výrazem.

"Neslyšela jsi doktora? Jen rodina."

"No tak, já se počítám taky. Bydlím s váma," opověděla jsem.

Na to mi Lee pomalu řekl: "Jackie, nikdy nebudeš součástí naší rodiny.

Odvrátila jsem se od něj, nechala ta slova doznít. Měl pravdu, já k nim nepatřila.

"Navíc," zasyčel, "to, že je vůbec tady, je tvoje chyba."

Otočila jsem se zpátky k němu: "Cože?" Bylo mi jedno, že se mi oči zalívají slzami.

"Slyšelas mě. Tohle by se nikdy nestalo, kdyby jsi s ním dneska ráno běžela. Místo toho jsi seděla v pokoji a trucovala, protože Alex už tě nechce."

Vyděšeně jsem na něj zírala. Kdybych bývala šla běhat s Nathanem, tak jak to normálně dělávám, možná bych mu bývala mohla pomoct.

Lee znechuceně potřásl hlavou, když se mi po tvářích skutálely první slzy. "Prostě jdi pryč, Jackie," řekl mi.

Podívala jsem se na nemocniční dveře, za kterými, jak jsem věděla, ležel Nathan, otočila se a odešla z nemocnice.

--------------------------------------------

AUTORSKÁ POZNÁMKA:

Strašně moc Vám všem děkuju za komentář k minulé kapitole. :) Všechny byly pozitivní, tak se pokusím obrátit na autorku originálu, jestli by bylo možné to nějak zařídit! 

Vím, že si pořád jenom stěžuju nebo děkuju, ale jinak to nejde. I tentokrát bude troška od obojího:
před pár kapitolama jsem napsala, že zkusím knížku dokončit do Vánoc, ale to je asi nereálný, takže si naprosto neférově upravím pravidla - pokusím se dopsat MLWB do konce roku!  :)
No a aby nebylo jenom to stěžování, tak Vám všem strašně děkuju za všechny komentáře a hlasy, jste úžasní!