My life with the Walter Boys (CZ translation)

30. kapitola: Domove, sladký domove

Nechala jsem ruku klouzat po ošoupané kůži. Byla chladná a uklidňující. Zhluboka jsem se nadechla a vdechla přitom vůni cigaret a potu. Celá jsem se naklonila doprava, jak taxikář prudcezabočil.

Srdce mi divoce bušilo a já se usmála. Bylo skvělé být zase v New Yorku, se šílenými taxikáři a vším, co k tomu patří.

Potom, co jsem utekla z nemocnice,jsem jela rovnou na letiště a koupila si letenku na první letadlo směr New York. Zatímco jsem čekala na odbavení, hlodaly ve mě pochybnosti. Byl útěk ukvapený?

Jakmile ale zavolali první třídu na palubu, zvedla jsem se z místa a nastoupila do letadla. Věděla jsem, že se za mnou Katherine vydá. Musela, byla mou zákonnou opatrovnicí.

Během letu jsem se začala cítit provinile, že pro mě Katherine bude muset jet. Walterovi neměli tolik peněz, aby si mohli dovolit létat tam a zpátky. Potom jí ty letenky zaplatím, to bude to nejlepší, co můžu udělat.

Jen co letadlo dosedlo na ranvej letiště JFK, všechny pocity viny byly ty tam. Byla jsem doma. Byla jsem v New Yorku!

"Promiňte za tu dopravu, slečinko, za chvilku tam budem," naklonil se ke mně řidič, když jsme už podezřele dlouho stáli na červené.

"To je v pohodě, myslím, že to už dojdu. Drobné si nechte," řekla jsem a podala mu padesátidolarovku.

Vystoupila jsem z taxíku na rušnou ulici. Do mé ulice to bylo jen pár minut chůze a já byla procházkou nadšená, vstřebávala jsem všechno kolem sebe, co už jsem nějakou dobu neviděla. Když jsem zahnula do Park Avenue, už jsem si prakticky zpívala. A potom jsem spatřila svůj dům. Několik minut jsem tam stála a jen zírala na místo, kde jsem vyrostla a postupně mi docházelo, jak moc mi to chybělo.

Lidé museli chodit kolem mě a já stála jako socha uprostřed chodníku a tiše pozorovala svůj domov. Z ničeho nic jsem se rozběhla plnou rychlostí, potřebovala jsem být uvnitř.

Robby, domovní dveřník se na mě vrhl legrační pohled, když mě viděl vřítit se dovnitř. "Jackie, jsi to ty?" zavolal za mnou.

Já se ale nezastavila, abych mu odpověděla; už jsem byla na schodech a brala je po dvou. Až úplně nahoru, do posledního patra, které obývala má rodina, jsem doběhla úplně bez dechu. Opřela jsem se o kolena a snažila se nadechnout. Chytřejší by asi bylo jet výtahem, ale nechtěla jsem na něj čekat, nechtěla jsem se přestat hýbat.

Jakmile jsem konečně dostala svůj dech pod kontrolu, narovnala jsem se a podívala se na dveře od bytu. Pomalu jsem k nim přistoupila a sundala si klíč z krku. Jak jsem otočila klíčkem v zámku, roztřásly se mi ruce. Když konečně cvakly a otevřely se, zhluboka jsem se nadechla a otevřela je dokořán.

Nevím, co jsem čekala. Že tu má rodina bude žít, jako by se nic nestalo? Ne. Ale stejně, jen co jsem rozsvítila a uviděla všechen nábytek pokrytý bílými prostěradly, potichu jsem vzlykla. Byla připomínkou toho, že tu nikdo nebydlí, že má rodina je pryč.

Z ničeho nic mě zaplavila vlna vzteku, která mě přiměla proběhnout celou místností a všechna prostěradla strhat. Potom jsem sklouzla na zem a začala vzlykat. Po několika minutách pláče a pocitu naprosté osamělosti jsem vytáhla telefon a vytočila rychlou volbu.

"Haló?" řekla.

"Ahoj, to jsem já," ozvala jsem potichu.

"Jackie! Už jsem tě neslyšela celou věčnost! Jsi v pořádku? Zníš hrozně rozrušeně," zeptala se, hlas naplněný obavami.

"Nejsem. Můžeš přijít?" pravdivě jsem odpověděla.

"Počkej, ty jsi právě teď v New Yorku?"