My life with the Walter Boys (CZ translation)

53. kapitola: Výšlap

Se zatajeným dechem jsem otevřela dveře do pokoje a nakoukla dovnitř. Když nezaskřípaly a nevydaly ani žádný jiný zvuk, pomalu jsem úlevně vydechla a vešla dovnitř.

Všechna světla, až na digitální hodiny na mikrovlnce, ukazující 2:14, byla zhasnutá. Nikdo naštěstí nebyl vzhůru, aby viděl, v kolik hodin se vracím. S úlevou jsem si nechala vyklouznout tašku z ruky a spadnout na zem.

Po špičkách jsem přešla obývák směrem k pokoji, snažíc se jít tak tiše, jak jen to půjde.

Najednou se za mnou rozsvítila lampa. "Přistižena," oznámil někdo.

Plácla jsem si dlaň přes pusu, abych ztišila překvapený výkřik, a otočila se ke Colovi sedícímu v jednom z křesel.

"A já už si myslel, že se dneska vůbec nevrátíš," pronesl Cole sarkasticky.

"Bože můj, Cole! K smrti jsi mě vyděsil. Co tu děláš?" vyjela jsem na něj. Srdce mi v hrudi stále divoce bušilo, ale snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně.

"A jako co to vypadá, že dělám? Čekám, až se vrátíš, samozřejmě," odpověděl a překřížil si ruce.

Zasmála jsem se. "Nejsi můj táta, Cole, dokonce ani starší bratr. Nepotřebuju, ani nechci, aby ses o mě staral."

Otočila jsem se k němu zády a odešla do koupelny, kde jsem si rozsvítila. I když jsem byla odhodlaná po zbytek plavby Cola ignorovat, dneska už bylo moc pozdě na to, aby mě to trápilo. Jediné, co jsem chtěla, bylo zachumlat se do peřin.

Cole mě následoval do koupelny. "Víš, že večerka pro všechny pod 18 je půlnoc, že?" zeptal se.

Vytáhla jsem si kartáček a pastu a pokrčila rameny. "Jen když tě přistihnou. Nech mě hádat. Vy jste netušili, jak se vyhnout ochrance a byli jste odvedení na pokoj jako malý děti."

Při představě toho, jak Cola s Alexem odvádí nějaký velký, tlustý chlapík s obřím knírem z ochranky, jsem se usmála.

"No, já pořád ještě můžu být venku. Je mi 18, vzpomínáš?" bránil se.

"Dobře pro tebe, Cole," řekla jsem a vrazila si kartáček do pusy.

Po takhle dlouhém dni, který začal ještě v Coloradu, byla svěží příchuť pasty jako pohlazení.

Cole vzdychl a opřel se o rám dveří: "Jen jsme o tebe měli strach, Jackie."

"My?" podařilo se mi dostat přes pusu plnou pasty.

"Alex a já," zašeptal.

"Albex si o mbě dělal stabosti?" zamumlala jsem, stále s pastou v puse. Ani se mi tomu nechtělo věřit, že se o mě strachoval, po tom, jak chladně se mnou jednal dnes ráno. Pozorovala jsem Cola v odrazu zrcadla. Měl jemný a uvolněný obličej, ani stopa po jeho obvyklých naštvaných rysech.

"Vyhrál pro tebe tu soutěž v placákách. A děsně ho mrzelo, že tě nikde nenašel, když vyhlásili vítěze. Kde jsi byla?" Jeho hlas zněl ustaraně.

"Toaleta," zalhala jsem provinile. Alespoň jsem teď věděla, kdo vyhrál.

Kevin s Natem chtěli zmizet, ještě než vyhlásí vítěze. Tvrdili, že jediný důvod, proč se do té soutěže přihlásili, byl rozptýlit Alexe s Colem, abychom mohli utéct. Jejich plán vyšel, a po zbytek dne už jsem nikoho z Walterovic kluků neviděla.

Poflakovali jsme se kolem jiného bazénu, který měl jeden z těch super surfovacích simulátorů. Když se setmělo, šli jsme dovnitř a vyblbli se v hrací arkádě.