My life with the Walter Boys (CZ translation)

36. kapitola: Návrat do Colorada

"Moje taška!" zakřičela jsem překvapeně, když mi došlo, co se stalo. Byly v ní všechny fotky, spolu s letenkama. Cítila jsem, jak se mi z obličeje ztrácí barva.

"Hej!" křikl Alex na sekuriťáka, který spěchal okolo nás. "Potřebujeme tady pomoct!"

 Ten se na nás jenom podíval: "Sorry, mám přestávku," řekl a zamířil na záchod.

"Co to sakra?" zeptala jsem se kluků. Oba vypadali stejně překvapeně jako já.

"Nedělej si starosti, postarám se o to. Vy dva počkejte tady," nařídil Cole a vystřelil za chlápkem, co mi ukradl tašku.

"Počkej, Cole!" zakřičela jsem za ním. Co když zmešká letadlo, protože se bude honit za mýma věcma?

"Bude potřebovat pomoc," zamumlal Alex a vyrazil za bratrem.

"Ne, Alexi, zastav!" křičela jsem, ale už zmizel v davu. "To je směšný!" postěžovala jsem si sama pro sebe a dupla jsem si.

"Máte problém, slečno? Protože vás nemohu nechat tady tropit scény."

Otočila jsem se, abych spatřila dalšího pracovníka ochranky stát vedle mě. Mračil se a měl překřížené ruce; za ním už se shromáždil dav čumilů.

"Cože?" zeptala jsem se a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila. Nebyl důvod si vybíjet vztek na něm - on nevěděl, co se stalo.

"Co kdybych vás doprovodil ven, slečno," řekl a jemně mě vzal za paži.

"Ne!" řekla jsem a vytrhla se z jeho sevření. "Je tady problém! Někdo mi právě ukradl tašku. Není to náhodou vaše práce, ujistit se, aby se takové věci nestávaly? Protože letištní ochranka očividně zaspala. Mí dva debilní kamarádi se ho snaží dohonit. Možná nám uletí letadlo!"

Tolik k ovládání vzteku.

Šokem oněměl, stál vedle mě s pootevřenou pusou.

"No, Brade?" dožadovala jsem se poté, co jsem se mu mrkla na jmenovku, "uděláte s tím něco?"

Při zvuku svého jména Brad přepnul do akce. "To je mi opravdu líto, slečno. Jak se jmenujete a jak ten muž vypadal?"

"Jmenuju se Jackie Howard, a nestihla jsem si ho pořádně prohlédnout, ale byl vysoký a měl modrou baseballovou čepici. A má moji fialovou Nike tašku. A nejspíš za ním běží dva idiotští blonďáci."

Brad přikývl a stiskl tlačítko na své vysílačce. "Máme problém na Terminálu B. Fialová Nike taška byla ukradena mladé paní vysokým mužem v modré kšiltovce, a právě teď jej pronásledují dva blonďatí muži."

Chvilku komunikoval přes vysílačku, potom se Brad otočil zpátky ke mně: "Dobře, všechno je pod kontrolou. Dostaneme tvou tašku zpátky, dobře?"

Vzdychla jsem si: "To zní dobře, Brade, ale co náš let?"

"Jackie, nedělej si starosti. Seženeme tvoje kamarády i tašku, než letadlo odletí, to je slib. Proč si nesedneš a nepokusíš se relaxovat?"

Brad se omluvil, že jde pomoct najít zloděje a já se pokusila si odpočinout, jak mi radil. I když se mi třáslo úzkostí celé tělo, přinutila jsem se sednout si na tvrdou plastovou sedačku.

S každým pohledem na hodiny se mi dlaně potily víc a víc.

Uteklo pět minut. Potom deset.

Najednou už jsem čekala půl hodiny.

Z reproduktorů se ozval příjemný hlas, který mě vylekal tak, že jsem nadskočila: "Nyní můžou začít nastupovat cestující na let 452, přímý let do Colorada. Všichny cestující s letenkami do první třídy prosím, aby se přesunuli dopředu k odbavovacímu pultu. Děkuji."