My life with the Walter Boys (CZ translation)

3. kapitola: Dobývání Klukvillu

---editováno 10. září 2017---

"Pojď sem, zlato," zavolala Katherine, nedávajíc mi na výběr. Musela jsem jít k bazénu za ní. Vyšplhala jsem po dřevěných schůdcích nahoru. V duchu jsem doufala, že nemám obličej rudý a opuchlý od pláče. Postavila jsem se čelem k bazénu a shodila na zem svou těžkou tašku. Všichni ztichli. Bezva.

"Hoši," začal George, narušujíc hrobové ticho, které teď u bazénu panovalo, "tohle je Jackie a ..."

"A bude s námi nějakou chvíli bydlet," dokončila za něj větu Katherine a vrhla na manžela přísný pohled. Hlasitě jsem vzdychla. Až mě samotnou překvapilo, jak moc jsem nechtěla, aby ti kluci věděli, proč tu doopravdy jsem. Ještě jsem nebyla připravená mluvit s hromadou cizích lidí o své rodině. Navíc, kdyby to ti kluci věděli, chovali by se ke mně jinak. Asi jako bych se měla každou chvíli zhroutit, a to bylo to poslední, co jsem chtěla.

Všichni na mě zírali, jako bych byla cizinec dobývající jejich území.

Rozhodla jsem se, že je čas pokusit se si je usmířit. Pomalu jsem zvedla ruku a ostýchavě jim zamávala. "Ahoj kluci. Jsem Jackie."

Jeden z těch starších připlaval k nám a vylezl z bazénu, narušujíc tak bojovou linii, kterou vytvořili. Stačil jeden jediný pohled na něj a zastavilo se mi srdce. Vypadal, jako by právě vyskočil ze stránky sportovního magazínu. Světle hnědé vlasy měl rozcuchané a mokré od vody. Nemohla jsem si nevšimnout jeho perfektně vypracovaných svalů, lehce se třpytících vodou. Kapičky vody se zachytily dokonce i v jeho tmavých řasách a třpytily se na slunci, rámujíc tak jeho jasně modré oči. Shrnuto a podtrženo, podlamovaly se mi z něj kolena.

"Proč?" zeptal se, jeho zářivé oči zabodnuté do mě. "Proč s námi budeš bydlet?"

"Cole!" napomenul ho George. "Nebuď hrubý, Jackie je naším hostem."

Cole se s úšklebkem otočil k ostatním, načež pokračoval pohledem zpět k otci. Pokrčil rameny: "Co je? Všichni jsme si to mysleli, jen jsem byl první, kdo se na to zeptal."

Pár ostatních souhlasně přikývlo. Cítila jsem, jak mi tuhnou svaly strachem. Jestli jim budu muset říct, proč tu jsem, nejspíš se sesypu a začnu znovu brečet. A to jsem rozhodně nechtěla.

Katherine si všimla mého zděšeného výrazu a přispěchala mi na pomoc. "Jak všichni víte, jela jsem navštívit Jackiinu mámu, M-Molly," zakoktala se u mámina jména. "Mají rodinné problémy, tak jsem se nabídla vzít Jackie s sebou." Když skončila, zhluboka se nadechla. Cítila jsem úlevu, že nejsem tím, kdo musel lhát. Možná jednou, až se u Walterů zabydlím, budu schopná říct jim pravdu, ale ne dřív, než budu vědět, jak si s nimi rozumím.

"No, myslím, že si půjdu odnést zbytek věcí," ozvala jsem se v touze utéct od tuctu zírajících párů očí.

"Ou, jasně, já zapomněla. Jeden z vás kluci, pomozte Jackie do jejího pokoje, já jdu chystat večeři. A všichni se chovejte slušně," pohrozila dětem Katherine prstem.

Když jsem se otočila k odchodu za Katherine a Georgem mizejícím v domě, někdo mě chytil za ruku. Zvedla jsem oči a v tu ránu se dívala do tváře jednoho z kluků. Byl ze všech nejvyšší a nejspíš i nejstarší. Zlaté vlasy měl stažené do krátkého culíku, jen pár vyklouzlých pramenů se mu v tom horku kudrnatilo. Díky silné čelisti a bradě a dlouhému rovnému nosu vypadaly brýle, které mu seděly na nose, docela malé. Měl vypracované bicepsy a hrubé dlaně, nejspíš od práce na ranči.

"Plánuješ tady zůstat dýl, nebo si vždycky balíš tolik věcí?" zeptal se s úsměvem, dívajíc se na mou obrovskou hokejovou tašku. Z myšlenek na domov se mi roztřásly rty a ucítila jsem, jak se mi v očích začínají hromadit slzy. Vůbec jsem tu nechtěla zůstat dlouho, ale kam jinam bych šla? Jeho úsměv zeslábl a starostlivý pohled v jeho očích mi naznačil, že tuší, že něco není v pořádku. Věřila jsem mu. Nevím přesně proč, ale možná to bylo tím, že, na rozdíl od zbytku kluků, vypadal víc jako muž.