My life with the Walter Boys (CZ translation)

20. kapitola: Kdy máš narozeniny?

"Čau Nathane," řekla jsem, jen co se vypotácel na verandu, protírajíc si spánek z očí. "Unavenej?"

"Jo," zamumlal a protáhl se. "Dělal jsem úkol do dvou do rána, protože jsem si ho zapomněl vzít s sebou na výlet."

"Ouč," politovala jsem ho a stáhla si vlasy do culíku. Nathan pokýval hlavou a vyběhli jsme na naši stezku, která vedla napříč farmou a zpátky a kterou jsme běhali každé ráno. Cítila jsem se skvěle, zase běhat s Nathanem. Moc mi celý týden chyběl, když jsem musela běhat sama.

Běželi jsme potichu, ale to vůbec nevadilo, s ním to nikdy nebylo trapné ticho. Když už jsme mluvili, vždycky to byla zajímavá konverzace, vážná, ale vtipná zároveň. Nathan byl na svůj věk vyspělý a cítila jsem se s ním jako se starším bráchou, i když byl mladší než já. Rozhodně vypadal starší, než doopravdy byl. Hodně vyrostl, nejmíň o pět centimetrů od doby, co jsem sem přijela. Možná bude po spíš Dannym, který se nade mnou tyčí, a ne po Colovi, jak jsem si nejprve myslela.

Celkově mě ranní běhání s Nathanem uklidňovalo. Ve dnech, kdy se mi chtělo jen zůstat v posteli a brečet mi vědomí, že na mě bude venku čekat, pomáhalo vstát. Nathan byl jediný z Walterů, s kým jsem se cítila opravdu dobře, a byl jediný, s kým jsem se bavila o tom, jak moc mi má rodina chybí.

"Tak," vytrhl mě Nathan z myšlenek, "Alex mi pověděl o tom, co se o víkendu stalo."

"Kterou část víkendu?" zamumlala jsem a snažila se na to ani nemyslet.

"Ah, tu část, kde sis opařila ruku?" zvedl obočí, "stalo se snad ještě něco?"

"Ne," snažila jsem se to rychle zamluvit. "Co říkal?"

"Jenom že se cítí hrozně nejenom kvůli té ruce, ale i za to, jak hrozně se k tobě předtím choval."

"To fakt řekl?" zeptala jsem se Nathana překvapeně.

"Jop. Říkal jsem ti, že mu to dojde. Jenom potřeboval trochu času, aby si uvědomil, že neměl pravdu," řekl Nathan. Zrovna jsme vybíhali na kopec a před námi se objevil dům.

"Jo, měls pravdu. V té době jsem asi byla moc naštvaná, že se choval fakt hnusně," souhlasila jsem při vzpomínce na minulý týden.

Nathan se usmál: "Bylas tak naštvaná, že jsi celý čtvrteční ráno při běhání zakopávala."

"Ou, nech toho," řekla jsem a popostrčila jsem ho nahoru po schodech na verandu, "už o tom nechci ani slyšet. Už jsem ti řekla, žes měl pravdu."

"Já mám vždycky pravdu," zašklebil se na mě Nathan. Na chvilku jsem se zastavila, překvapená, jak moc se podobá jednomu jistému bratrovi.

"Co?" zeptal se zmateně.

"Nic," probrala jsem se, "jen jsem si říkala, že jestli to budeš pořád říkat, proměníš se v Cola."

Nathan pokrčil nos: "Fuj," a zamířil do sprchy. Zasmála jsem se a šla taky.

********

Když jsme dojeli ke škole, všichni hned vyskákali z náklaďáčku. Já s Dannym jsme museli počkat, až si všichni posbírají batohy z korby, protože naše byly na hromadě až úplně dole.

"No, tak jak se má ruka?" zeptal se Danny. Byla to první věc, kterou mi řekl od toho odpoledne v obchodě. Ne že by mě ignoroval, vždycky, když jsme se míjeli ve škole se na mě usmál, byl prostě jenom tichý typ.

"Bezvadně," řekla jsem, příjemně překvapená. "Chci říct, tak bezvadně, jak jen se popálenina druhýho stupně může mít."

Danny si přehodil batoh přes rameno a zasmál se mojí ironické poznámce. "To bylo dobrý," řekl.

"A jaký jsi měl víkend?" zeptala jsem se ve snaze udržet konverzaci.

"Nemám moc rád kempování, nejsem úplně venkovní typ."

"Opravdu?" zeptala jsem se znovu překvapeně. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo z Walterů nebyl rád venku. Vyrůstali na ranči v přírodě a celé léto pracovali venku.

"Všichni ti nechutní plíživí brouci mě děsí k smrti." Zvedla jsem obočí a vybuchl smíchy. "Ne, dělám si srandu, teda s těma broukama. Mám venek rád, ale před přírodou dávám přednost pohodlí domova. Navíc, od chvíle, co jsme jeli v 9. třídě na výtvarnou exkurzi do Chicaga, toužím po tom jednou bydlet ve velkoměstě. Snad se tam dostanu na výšku."

"To je úplně úžasný. Taky mi velkoměsto chybí," řekla jsem mu popravdě.

"No jo. Já tak trochu zapomněl, že jsi v jednom bydlela."

"Jop," usmála jsem se. "Jestli se ti líbilo Chicago, tak si zamiluješ i New York." Byla jsem šťastná, že jsem objevila někoho, kdo toužil po plných ulicích, žlutých taxících, šílených holubech, mrakodrapech a divokém nočním životě tak moc jako já. Katherine mi slíbila, že budu moct odjet, jen co skončí škola. "Měl bys v létě jet se mnou, až pojedu zpátky," řekla jsem mu.

"Jasně!" odpověděl nadšeně Danny, zatímco jsme šplhali po schodech ke škole. "Za takovej výlet bych zabíjel, i když nemám ani tušení, jak bych to dokázal zaplatit."

"S tím si nedělej starosti, to nějak vymyslíme," řekla jsem a přemýšlela nad ohromným balíkem peněz v bance, který mi teď patřil. Danny nebude muset platit ani korunu. Vlastně bych si mohla dovolit vzít všechny Waltery, kdybych chtěla. "Navíc, mohli bychom bydlet u mě doma. Neprodala jsem ho, nebo tak. Ani by jsi nemusel platit za hotel."

"Ou, bezva, nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Uvidíme se později, Jackie," řekl a vyrazil směrem ke své skříňce.

"Dobrá, ahoj, Danny," odpověděla jsem a vyrazila ke své, ale pak mě něco napadlo. "Hej, počkej, kdy máš narozeniny?" zeptala jsem se.

"30. května," otočil se přes rameno, "proč?"

"Ale nic," usmála jsem se. Věděla jsem přesně, co mu dám.