Puppet

1. I don't care

Jako každý den jsem vstala. Už bez odporu. Ani si nenastavuji budík. Brzké vstávání je součást mého života a tělo se přizpůsobilo.

Převleču se z pyžama a hodím na sebe to co mi přijde pod ruku, konkrétně světle modrý velký svetr a černé leginy. Své dlouhé hnědé vlasy si svážu do culíku černou mašlí.

Seběhnu schody dolů do kuchyně a začnu dělat snídani. Pro mou "milovanou" nevlastní sestřičku tousty s jablkem a sýrem. Pro mého mladšího také nevlastního bratříčka lívance s javorovým sirupem a skleničkou džusu. Pro macechu míchaná vejce s vekou a kávu, černou jako její duše. Bubububu. Dřív jsem je nesnášela, teď... ani nevím co k nim cítím.

"Kassandro!!" slyším křičet Annu. Beze slova vyběhnu schody a zamířím do jejího pokoje se snídaní. "Co ti to tak dlouho trvalo?" okřikne mě, ale moje odpověď ji vůbec nezajímá, tak odejdu.

Zjistila jsem, že nejlepší je vůbec se nevyjadřovat a poslouchat, jinak je to pro mě nepříjemné. Jednou jsem se opozdila se snídaní a sestra dostala záchvat zloby. Začala mě mlátit a kopat, jen to co to uviděl ten malý ďáblík, přidal se. Týden jsem se nemohla skoro ani pohnout. Je vůbec nezajímalo co mi provedli, prostě neuděláš co máš a bude se to opakovat a bude to jen horší. Nebylo to poprvé a ani naposled. Vždy se rozzlobí kvůli každé maličkosti.

Mezitím se vzbudí i macecha s Danielem. Roznesu jídlo a vrhnu se do dalších prací, které ještě musím udělat. Umýt nádobí, vyprat a pověsit prádlo, nakrmit zvířata, uklidit, uvařit a tak dál.

Když vše stíhám mám před přípravou posledního jídla dne trochu času. Většinou ho trávím čtením knih v knihovně. Miluji čtení knih. Baví mě, alespoň snít o životě, který nikdy nebudu mít.

Je čas uvařit večeři. Chystala jsem ingredience, když přišla ta fúrie. "Dnes budeme mít hosta, tak uvař něco pořádného a snaž se" protočila jsem očima a začala klepat maso. Usmažené maso jsem dala na talíř ke šťouchaným bramborám a čerstvé zelenině, ikdyž jsem věděla, že ji nebudou jíst.

Prostřela jsem, zrovna když vcházeli do jídelny. Rychle jsem odběhla, aby na jídlo nemuseli čekat.

Vrátila jsem se se všemi talíři na rukou a dávala pozor, aby mi žádný nespadl. Až když jsem pokládala porcelán na stůl, jsem si všimla blonďatého kluka vedle Anny.

Jeho tmavě modré oči vynikaly na světlé pokožce stejně jako jeho plné růžové rty, na kterých se třpytil malý kovový kroužek. Musela jsem se na něj dívat dlouho, protože mě Anna okřikla. Sklopila jsem pohled a utekla do kuchyně.

***

Uklízela jsem ze stolu, když jsem zaslechla Annin hlas "proč se na ni tak díval, už jsem tě omrzela co, teď půjdeš radši za nějakou služkou!?" Au. "Ne drahoušku, ty jsi nejkrásnější a nejúžasnější na světě, teď se na žádnou jinou ani nepodívám." uklidňoval ji chlapec. Musela jsem se usmát. Ta hádka mi přišla nesmírně vtipná.

Umyla jsem nádobí a šla se osprchovat. Převlékla jsem se do pyžama a s myšlenkama na krásného blonďáčka usnula.

***

Tak a je tu první kapitola. Nic se tu nestalo, ale nějak jsem vás musela dostat do děje. doufám, že se vám díl líbil a i kdyby ne budu ráda, když mi to napíšete, ať se můžu zlepšit.

Bye :))