Puppet

3. Oni existují i hodní lidé?

Od našeho oficiálního seznámení v knihovně uběhlo několik dní. Začali jsme se tajně scházet a ve mě se opět začala tvořit důvěra. Pořád jsem byla opatrná, jestli to náhodou není nějaký trik macechy nebo sourozenců, ale tato myšlenka mě rychle opouštěla, když jsem uviděla ty jeho studánky. Ach. Při pomyšlení na něj jsem si skousla ret. On... je tak... tak úžasný. Kassandro přestaň! Okřikla mě moje mysl. Jste přátelé!

"Ahoj." "Ahoj Kass." "Tak jaký bylo to rande?" "Horší to být snad ani nemohlo. Už dva týdny se s ní snažím rozejít a ona začíná myslet na svatbu. Začíná mě dost děsit." "Mě děsí už od doby co se k nám nastěhovali. Ach. Jak já bych chtěla utéct. Utéct a nikdy se nevrátit." zasnila jsem se "Ale nemůžu." podívala jsem se do očí kruté realitě. "A proč nemůžeš utéct?" vyzvídal Calum. "Jsem na to až moc hodná. Co si myslíš, že by beze mě dělali? Nepřežili by ve skutečném světě ani den" v této chvíli mi myšlenka na jejich zkázu vůbec nebyla nepříjemná, dokonce jsem to začala zvažovat. "Ale za dva roky mi bude osmnáct a já dostanu tátovy peníze z Meredithiních spárů." zase jsem se zasnila.

Probral mě až Annin křik "Calume, Calumku, kde jsi zlato?" "Promiň Kass, když nás spolu nachytá, tak budeme mrtvý oba. Ahoj." zvedla jsem ruku a lehce zamávala na rozloučení. Jsem zase sama.

Jelikož byl večer a všechnu práci jsem měla hotovou, mohla jsem si v rámci možností dělat co chci. Procházela jsem se po temných chodbách našeho obrovského domu, až mě nohy zavedli na mé nejoblíbenější místo. Knihovna. Jak já miluji to ticho a můžu se nechat unášet jen vlastními myšlenkami. Myslet na jiný svět, jiný život, na lepší život.

***
Další kapitola :)