Musela jsem se odtáhnout. V objetí jsme byli snad věčnost. Vždy jsem byla hodně otevřená a společenská, ale od doby co umřel táta a co se ke mě všichni otočili zády jsem se hodně změnila. Nemám potřebu mít kolem sebe lidi a mít s nimi kontakt. Jsem radši sama se svýma myšlenkama.
"Tak a teď vážně. Co budeme dělat?" zeptal se znovu a já protočila oči. "Nic" pokrčila jsem rameny. Díval se na mě pohledem dneska už mě neštvi a řekni mi to. Problém je v tom, že opravdu nevím, co bych měla dělat. Nemůžu se schovávat věčně a ani nechci. Navíc nejsem plnoletá, takže nemůžu jít do vězení, ne?
Rukávem svetru co jsem měla na sobě jsem si setřela jednu neposednou slzu, která se mi kutálela po tváři. To ve mě vyvolalo vlnu negativních myšlenek a s ní i vlnu slz. Začala jsem brečet a nedokázala to zastavit. Chytla jsem se linky a pomalu sjela dolů na zem, abych si mohla sednout. Snažila jsem se roztřídit si myšlenky a uklidnit se.
Na svém rameni jsem ucítila jemný dotek. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Tylera. Povzbudivě se usmál a k mému úžasu mě donutil usmát se taky. "My to spolu nějak zvládneme, Kass. Všechno bude v pohodě." šeptal mi do vlasů. Opírajíc o jeho rameno jsme tam seděli opravdu dlouho. Ani nevím jak. Začaly se mi klíčit víčka a pohltila mě tma.
***
Jojo další kapitola. Co škola? Tak hrozný jak u mě? :'D
Hope u like it ;)
Bye :*
ČTEŠ
Puppet
RandomAsi jsem si už zvykla, že se mnou každý zachází jako s hadrem. Už se ani necítím jako bych sem nepatřila. Už je mi to vlastně jedno. Je mi vlastně všechno jedno. Dokud...
