Puppet

15. Kavárna

Derek si získal moje přátelství tím, že si jako jediný vzpomněl na moje narozeniny a to mě ani neznal. Zjišťuju, že je opravdu fajn a opět se mi navrací víra. Třeba ještě mám šanci žít lepší život.

"Nezajdem ven!?" křičel na mě když jsem vylezla z koupelny jenom v ručníku kolem těla. Vůbec jsem se nestyděla. Za ty dva dny se stal jako mým velkým bratrem, kterého jsem nikdy neměla. "A kam?" došla jsem k němu. "Třeba na kafe, to máš přece ráda." "Tak fajn. Jen si vysuším vlasy." odpověděla jsem s úsměvem na rtech a namířila si to zpátky do koupelny.

Vlasy jsem si narovnala a jemně se nalíčila. Pouze makeup, pudr, tenké černé linky a řasenku. Oblékla jsem si černé džíny a krémově bílý oversize svetr.

Přišla jsem k dveřím, kde na mě už trpělivě čekal Derek oblečený v černých kalhotech a modré mikině. Bylo divné vidět ho v jiném oblečení než je košile a sako.

Společně vedle sebe jsme vyšli z budovy a vydali se pro mě neznámým směrem. Byl nádherný říjnový den. Všude kolem bylo plno barevných listů. Žluté, červené, hnědé a některé pořád ještě zelené. Ovinul mě silný proud větru. Derek si toho všiml a paží mě obejmul, protože mi neměl co půjčit. V objetí jsme došli ke dveřím kavárny, které mi džentlmensky podržel.

Posadili jsme se do zadu k malému stolečku se dměma židlemi. Na stole hořela svíčka hned vedle papírového nápojového lístku. Kavárna byla celá sladěná do béžové a krémové barvy s černými doplňky. Půbila velice luxusně a zároveň velice přátelsky a útulně. Úplně jsem se zamilovala. Miluji kávu a pít ji v jiném prostředí než doma, obzvlášť v kavárně s někým.

"Co si dáte?" culila se servírka na nás dva. Asi si myslela, že jsme spolu, ale to samozdřejmně nejsme. "Já si dám turka a ty Kass?" zeptal se mě s vřelým úsměvem na tváři. "Já bych chtěla capuccino, prosím" usmála jsem se na servírku. Na patě se otočila a šla připravit kávu.

"Proč vlastně žiješ s mým bratrem? Je to hajzl." Vychrlil na mě přímo. "Neměl by si o někom říkat, že je hajzl. Obzvlášť o vlastním bratrovi" ohradila jsem se. "Nesnaž se to zamluvit. Chci znát důvod." nedal se a zaujatě sledoval každý můj pohyb. "Proto... protože... ho... miluju" odpověděla jsem tak tiše, že mě snad ani neslyšel. "Aha" odpověděl dost podezdřívavým tónem, ale už se mě na to neptal.

Servírka nám přinesla naši kávu a my jsme konečně přešli na normální konverzaci. Bavili jsme se o Londýně, tátovi, o mě. A samozdřejmně o něm. Zjistila jsem, že je ředitelem nějaké obchodní firmy, že naposledy s někým chodil na vysoké a že miluje psy.

Dopili jsme a vyrazili domů. Už byla opravdu tma.

***

Tak a máte tu další kapitolu. Už patnáctá. Dneska mám skvělou náladu, tak je taková delší než normálně.

Hope u like it ;)

Bye :*