Za časů Pobertů

Prolog

31. říjen 1981

Ztemnělou oblohou se prohání drobná bílá smítka. Kdekdo by si mohl myslet, že jsou to blyštivé sněhové vločky přinášející první letošní sníh. Neměl by ovšem pravdu. Skutečnost je daleko temnější a děsivější. 

Všudypřítomné ticho jenom podtrhuje zoufalost celého okamžiku.

Smítka dopadají na rozbořené trosky domu a pomalu tak zakrývají dílo zkázy. 

Popel k popelu. 

Prach k prachu. 

Pod drobným nánosem popílku se dají jasně rozeznat ohořelé trámy i drobné rozházené cennosti. Ruiny působí dojmem, jako kdyby dům cosi roztrhalo zevnitř. Pod starým převráceným křeslem leží drobné dětské košťátko rozštípané na třísky. Obraz, který se sesunul ze zdi a na zemi se jeho sklo roztříštilo na miliony střípků, je jediná věc, která se v místnosti pohybuje. Šťastní manželé držící v náručí svého prvorozeného syna se na něm usmívají a přímo září.

Posvátné ticho najednou rozřízne dětský pláč. Silný a intenzivní. 

Malý chlapeček, stále uvězněný ve své postýlce, křičí z plných plic. Ani jeho křik ovšem nevrátí život jeho nejbližším. Zhroucená těla, jejichž život vyprchal s jediným zábleskem zeleného světla. Citlivý kouzelník by možná ještě ve vzduchu zachytil zbytky Fideliova zaklínadla, které dům chránilo celý dlouhý čas. Bohužel jen do doby, než se jeho strážce rozhodl zradit svoje přátele a prodat jejich životy zlu.

Přesto je konec něčeho starého i znamením, že něco jiného začíná. Že je tu stále naděje v lepší zítřky. A tou nadějí je právě plačící dítě, jehož čelo zdobí čerstvá a krvavá jizva ve tvaru blesku.

Tohle ovšem nemá být příběh plný smrti a bolesti. 

Měl by to být příběh o přátelství, tajných slibech i láskách. A proto se musíme vydat zpátky na začátek. Otočíme obracečem času a vrátíme se o deset nádherných let. Deset let, které změnily dějiny kouzelnického světa. Protože jenom díky nim je si můžeme z generace na generaci předávat příběh o Harrym Potterovi, chlapci, který přežil...