Za časů Pobertů

8. kapitola - Pán zla a krvezrádci

listopad 1973

Po Bradavických pozemcích se proháněl chladný vítr, který byl předzvěstí blížící se zimy. Hladina Černého jezera byla neklidná, stejně jako její největší obyvatelka, jež svými chapadly chňapala po studentech, kteří ji chodili na břeh provokovat. I vrba mlátička, kterou nechal ředitel Brumbál vysadit po Remusově příchodu, se v ledovém podvečerním vzduchu lehce třásla. Tříletému stromu ještě chyběla dostatečná odolnost, takže ji mrazivé počasí vždy trochu rozhodilo.

Uprostřed toho všeho seděla s pláčem třeťačka zachumlaná v červeno zlaté šále. Vítr jí cuchal krátké hnědé vlasy a kolena měla pevně přitažená k bradě. Přibližně před hodinou přiletěl oknem do Nebelvírské věže velký výr, který jí přinesl špatné zprávy z domova. Se slzami v očích a bez jediného slůvka vysvětlení utekla ze společenské místnosti a našla si útočiště pod rozložitým stromem u jezera.

Její spolužačky po ní začaly téměř okamžitě pátrat. Trvalo nicméně notnou chvíli, než se jim ji podařilo na pozemcích najít. Každá si k ní přisedla z jedné strany a dlouho tam všechny tři seděly naprosto mlčky.

„Co se stalo, Alice?" zašeptala nakonec Lily a pohladila svou kamarádku chlácholivě po zádech.

„Já... moji rodiče... Pán zla," zaškytala a z očí se jí spustila nová várka slaných slz.

Lily si s Mary vyměnila ustaraný pohled. Obě tušily, že půjde o něco vážného. I Evansová, ačkoliv byla z mudlovské rodiny, už chápala, že v kouzelnickém světě zuří krutá válka. Pán zla kolem sebe shromažďoval stoupence a spousta čistokrevných rodů se k němu hrdě hlásila. Souhlasili s tím, že by se kouzelníka krev neměla mísit s tou mudlovskou, a s tímhle přesvědčením pořádali hony na mudlorozené a krvezrádce.

Život mimo Bradavické zdi byl v těchto časech krutý a nelítostný. A často se dotýkal i studentů, kteří si měli bezstarostně užívat dětství. Byly to zlé roky plně smutku a bolesti pro ty, jejichž rodiče, sourozenci nebo přátelé padli v boji za svobodný svět.

„Ale, ale, ale...," rozezněl se okolním tichém úlisný hlas Augusta Mulcibera, studenta třetího ročníku Zmijozelu a Severusova přítele. „Jestlipak to není Alice Blakeová. Slyšel jsem, že tvoji rodiče kňourali jak malé děti, když je Pán Zla mučil."

„Jak se opovažuješ?!" vykulila oči Evansová a okamžitě vyskočila na nohy.

Alice se nezmohla na žádnou odpověď ani na odpor proti zmijozelskému studentovi. Místo toho se jenom znovu usedavě rozplakala. Nechtěla si představovat, jak ten zpropadený černokněžník mučil její rodiče, aby je zlomil, a když se i přesto rozhodli nezaslíbit jeho věci, bez milosti je připravil o život.

Mulciber se jenom pohrdavě zasmál, přičemž si vyměnil pobavený pohled s Marcusem Averym, který stál po jeho boku. Brzy ovšem zaměřil svou pozornost na Lily a Mary, které se obě bojovně postavily přímo před svou přítelkyni Alici a vytáhly hůlky.

„Máte kuráž," ocenil Mulciber s úšklebkem. „Až na tebe, Alice. Jediná čistokrevná, co se krčí za míšenkou a mudlovskou šmejdkou. Ubohé."

„Nech ji být, Auguste!" zavrčela Mary a na tváři se jí usadil nesmlouvavý výraz. Jenom ruka, ve které svírala hůlku, se třásla a prozrazovala tak, že byla její majitelka ve skutečnosti vyděšená až do morku kosti.

„Nebo co, Macdonaldová? Prokleješ mě?"

„Mdloby na tebe!" vykřikla Mary a z konce její hůlky vystřelilo útočné zaklínadlo.