Za časů Pobertů

13. Kapitola - Amato Animo Animato Animagus

listopad 1975

Melodická muzika, vycházející z houslí vznášejících se jen tak volně ve vzduchu, se rozléhala velkou sklepní místností laděnou do zelené a stříbrné barvy. Příjemné přítmí prosvětlovalo jenom množství nejrůznějších sklenic a kádinek, ve kterých se třepotala různě barevná křídélka kouzelných tvorů. Všechno mělo své místo a bylo v dokonalé harmonii s okolím, zkrátka radost pohledět.

Večírek Křiklanova klubu byl vždy prestižní záležitosti pro vybranou společnost a jenom málokdo měl tu čest, aby na něj byl pozván. Buď ve vás musel učitel lektvarů vidět obrovský potenciál, nebo jste museli dělat doprovod někomu ze členů. Jiná možnost zkrátka nebyla.

I přesto si tu ale Lily všimla několika známých tváří, které nikdy do prominentního klubu nepatřily. 

Křiklan musel pro tentokrát rozšířil své pozvánky i na studenty talentované v jiných oborech. Zahlédla totiž Emmeline Vanceovou, havraspárskou studentku posledního ročníku, která se v rohu místnosti vybavovala s Gideonem Prewettem a jeho bratrem Fabianem. Oba dva byli starší než Evansová a se svými zářivě zrzavými vlasy působily skoro jako její sourozenci.

O kus dál postával Regulus Black, který byl do Křiklanova klubu přizván teprve letos. Siriusův o rok mladší bratr ale byl, na rozdíl od svého sourozence, duší opravdovým Hadem. Alespoň na jedno své dítě mohli být Orion a Walburga hrdí. 

Tragickým faktem ale zůstávala skutečnost, že za několik let bude většina z dětí, které se právě smály na Křiklanově večírku, po smrti. Nikdy nedostanou příležitost zestárnout po boku svých nejbližších, protože položí svůj život v boji za spravedlnost.  

Nikdo z nich tou dobou naštěstí netušil, co si pro ně budoucnost přichystala, takže si mohli užívat těch šťastných pomíjivých chvil, které jim život daroval. 

A přesně to právě dělali.

Nejširší úsměv v místnosti měl tou dobou patnáctiletý Snape. Paže jeho nejlepší přítelkyně Lily byla totiž zaklesnutá za jeho loket a její dlaň lehce spočívala na jeho předloktí. Kdyby o něm někdo tehdy prohlásil, že se velice brzy přidá ke smrtijedům, nevěřili byste mu to. Stačil by vám jeden jediný pohled do rozzářených očí toho zamilovaného blázna a nic takového by vás nikdy nenapadlo.

Pečlivě upravené černé vlasy měl tentokrát stažené do pevného culíku a na sobě měl svůj nejlepší smaragdově zelený plášť. Vedle nádherné Evansové, která měla šaty stejné barvy, působil jako úplně jiný člověk.

„Lily! Vypadáte úchvatně!" pochválil Křiklan jednu ze svých nejoblíbenějších žaček. „A zelená vám ohromně sluší, děvče. Vážně byste měla být ve Zmijozelu."

„Se vší úctou, pane profesore, nejsem si jistá, jestli by ego Zmijozelských zvládlo přežít můj očividný talent."

Horacio se upřímně zasmál, načež s pobaveným úsměvem zavrtěl hlavou: „Říkal jsem si o to, že?"

„Možná trochu," naznačila Evansová dvěma prsty, jak moc si Křiklan říkal o odvetnou palbu.

Ti dva se ohledně koleje hašteřili velice často. Už to byla skoro tradice a oba si vzájemné popichování očividně užívali. Horacio Křiklan byl zrzčiným nejoblíbenějším učitelem a žádná jejich občasné rozepře na tom nedokázala nic změnit. Ani profesor lektvarů na svou nejmilejší studentku nikdy nezapomněl. V jeho vzpomínkách zůstala navždy tím bojovným a talentovaným děvčetem, které v ní kdysi viděl.