Za časů Pobertů

35. kapitola - Můžeme být přátelé

Srpen 1976

Jízda do Godrikova dolu byla celou dobu až podivně napjatá. Lily nevěděla jistě, jestli to bylo kvůli noci, kterou spolu se Siriusem strávili, nebo za to mohla přítomnost Petunie, ale rozhodně už se těšila, až konečně dorazí do cíle.

Petty se totiž v autě usadila na prostřední sedačce, aby od něj svou sestru oddělila, a celou cestu Tichošlápkovi něco vyprávěla. Ten se ze všech sil snažil zůstat nad věcí a dál být okouzlující, jak to uměl jen on, ale zrzka v jeho hlase jasně slyšela nepatrné vrčení, kterými nahrazoval hlásku r. Očividně netoužil po ničem jiném, než aby její starší sestřička konečně zmlkla, což se mu bohužel nevyplnilo. Byla to doslova cesta hrůzy. 

K Potterovým dorazili chvíli před polednem.

Sirius už z dálky zahlédl svého nejlepšího přítele, jak sedí na střeše domu a vyhlíží je. Rychle otevřel kličkou okno vozu a nadšeně mu zamával. Neviděli se celý měsíc a oba se na sebe těšili; nebyli totiž zvyklí trávit tolik času jeden bez druhého. James ho okamžitě zaznamenal a vyskočil na nohy. Místo, aby zaběhl oknem do domu a přišel dveřmi, začal slézat po dřevěné výzdobě sloužící jako podpěra pro popínavé rostliny. Chtěl se totiž dostat dolů co nejrychleji.

„To je ale idiot," komentovala ten pohled s povytaženým obočím Petunie.

Autem se v tu samou chvíli rozezněly hned tři pohoršené hlasy.

Prvním z nich byla paní Evansová, která svou dceru okamžitě okřikla: „Petunie!"

„Není to idiot!" vyletělo ze Siriuse i z Lily současně. Tichošlápek od zrzky takovou reakci nečekal a překvapeně se na ni zadíval. Nakonec její zásah ocenil spokojeným úsměvem.

„Abyste se všichni nezbláznili," zabručela Tuny nespokojeně, založila ruce na hrudníku a konečně přestala mluvit.

Jakmile Evansovi zastavili před tím správným domem, od Potterových se rozezněl hlasitý ženský křik: „Jamesi Pottere! Kolikrát ti mám říkat, že máš používat schody!"

Dvanácterák se nad tím ale ani nepozastavil. Dopadl na trávník před domem a rozběhl se směrem k cestě. Jedním skokem překonal nízký živý plot, aby vzápětí sevřel svého přítele v pevném objetí. 

„Díky Merlinu, že seš v jednom kuse, Tichošlápku! Naše už jsem na to připravil. Táta řekl, že ti předěláme pokoj pro hosty. Máš k nám neomezenou permanentku, jasný?"

Lily překvapeně zamrkala, když slyšela Pottera mluvit takhle starostlivě a otevřeně. Sirius o něm vždycky vyprávěl jako o skvělém kamarádovi, ale ona měla doteď tu čest jenom s Jamesovými výlevy a sobectvím. Právě proto ji ten pohled tolik zaskočil.

„Rád tě vidím, brácho," zazubil se na oplátku Sirius, i když při Jamieho objetí bolestně sykl. „Nedělej si starosti, na příští léto už si něco najdu. Přece jen už budu oficiálně dospělej," uchechtl se.

„Tak o tom zkus přesvědčit mou mámu," zasmál se James a zaměřil svou pozornost na dva dospělé a dvě děvčata, nesměle postávající u auta. „Dobrý den, pane a paní Evansovi! A ty musíš být Petunie," vyhrkl a hrnul se k vysoké brunetě, která na něj ovšem rozhodně nepohlížela jako na Siriuse; na tváři jí hrálo spíš špatně zakryté pohrdání. Nejspíš za to mohlo místo, kde brýlatý čaroděj bydlel. Bylo celé jiné a zvláštní, a to se jí vůbec nelíbilo.

„Nazdar, Pottere," pousmála se Lily a zamluvila tím nepříjemné ticho, které mezi nimi nastalo.

„Evansová!" zazubil se Dvanácterák a spěšně si rukou projel vlasy. „Díky za tu sovu. A žes ho nevyhnala na ulici jako spráskanýho psa!"