Za časů Pobertů

44. Kapitola - Ve stínu žárlivosti

duben 1978

Posledním ročníkům bradavických studentů začínaly krušné časy. OVCE se blížily nezadržitelným tempem a každý jeden z nich už si pomalu uvědomoval, že je čas přestat zahálet. 

Nebelvírská parta proto v posledních dnech trávila svůj volný čas především ve společenské místnosti, kde si navzájem pomáhali s učením. Každý z nich měl talent na něco jiného. Rádi říkali, že kdyby jim dovolili pracovat společně, vytřou komisi zrak a stanou se hned po škole ministry kouzel. 

Žel takhle to nefungovalo.

„Pottere, podej mi tu učebnici formulí," houkla Marlene přes stůl na Jamese, který ovšem ani nezvedl hlavu od vlastního učení. Očima přejížděl hustě popsané řádky pergamenu a čím dál tím víc se u toho mračil, až se mu krabatilo čelo.

„Pottere," upozornila na sebe znovu. „Pottere, prosím!"

„Ještě pořád ti nedošlo, že tě ignoruju?" zamumlal James s pohledem stále zabořeným do pojednání z lektvarů. Nesnášel, když na něj někdo mluvil při učení. Četl pak jeden a ten samý řádek pořád a pořád dokola, jenže jeho smysl stejně nedokázal pochopit. 

„Tak Jamesi, nemůžeš jí to prostě podat?" zamračila se na něj Lily, která o něj byla opřená zády a sama si právě pročítala doplňkovou četbu k přeměňování. Nohy přitom měla přehozené přes Siriuse, který se jako jediný neučil. Držel si sice jednu učebnici na prsou, jako kdyby šlo o novorozence, ale zároveň měl zavřené oči a klidně oddechoval. Učení ho očividně dost zmohlo.

Tenhle jejich nezvyklý trojúhelník nedával spát polovině školy. Tichošlápkovi se během zimy podařilo oklepat z děsivé zkušenosti na mudlovském koncertě a pustil si ty dva konečně zpátky k sobě. Zdálo se, jako kdyby se mezi nimi vlastně nikdy nic zlého nestalo. 

A nejpodivnější na tom všem bylo, že to ani jednomu z nich podivné nepřipadalo. James na Siriuse nežárlil. Neměl potřebu je dozorovat, ani mu nevadilo, když mu jeho přítelkyně po večerech u krbu pletla ve vlasech copánky. Byl si tak moc jistý sám sebou, že mu něco podobného ani nepřišlo na mysl. 

Některé věci se zkrátka nemění a Dvanácterákovo sebevědomí k nim rozhodně patřilo.

„Je od ní skoro stejně daleko jako já," protočil oči.

„Mám ji přes celý stůl!" zamračila se Marlene. „To se mám snad svlíknout, abys mě začal vnímat?"

To už James lehce pozvedl pohled a zadíval se na ni přes hřbet knihy. Ani Sirius očividně nespal nijak tvrdě, protože řeči o svlékání ho okamžitě probraly.

„McKinnonová se bude svlíkat?" zeptal se rozespale. Lehce si protáhl krk a natáhl jednu nohu, kterou si opřel podrážkou o stůl. Pak poplácal Lily po koleni, které měla na jeho stehnech a obrátil na ni hlavu. „Nechceš si taky sundat tričko? Víš, že byste nás obě trochu rozptýlily. Buďte kamarádky!"

Lily se na něj ušklíbla a jednou nohou ho kopla, až mu bota sjela ze stolu dolů.

„Boty na stůl nepatří a nikdo se tu svlíkat nebude!"

„Už zase ta tvoje přísná pravidla," protočil oči a zadíval se na Marlene. „James to nesmí říct, protože by ho jeho drahá praštila, ale i on si jistě přeje, aby sis sundala svršky! Pak ti dáme, co budeš chtít!"

„Co?" opáčil Potter vzdorovitě. „To není pravda!"

„Nemyslím, že je tohle téma úplně vhodné," upozornil je Remus, který jako jediný pohledem sledovat Petera. Ten sice mlčel a předstíral, že si čte, ale na tvářích mu pomalu začínal vyskakovat ruměnec. Náměsíčník se vzápětí zvedl a podal Marlene knihu, které se celou dobu domáhala. „Tady ji máš."