Za časů Pobertů

29. kapitola - Škoda rány, která padne vedle

únor 1976

Druhý den ráno byl v Bradavicích až podivně napjatý. Jestli jste se na něco mohli v téhle čarodějné škole spolehnout, byla to rychlost šířících se drbů. Stačilo pouhých pár hodin a prakticky každý student věděl, že nebelvírská princezna rozdělila dva nerozlučné přátele.

Pravdivost povídaček tentokrát potvrdil i nezvyklý zasedací pořádek u lvího stolu. James Potter toho dopoledne neseděl se zbytkem své party. Léčil si svou uraženou pýchu a radši obsadil židli vedle Fabiána a Gideona Prewettových. Pokoušel se tvářit nad věcí, ale přitom ani nevnímal, co si dával do pusy. Už pět minut tak žvýkal pečivo se sýrem, které ve skutečnosti ze srdce nenáviděl.

Remus, Sirius a Peter na rozdíl od něj seděli společně, ačkoliv nikdo z nich příliš nemluvil. V tichosti snídali nebo, alespoň v Siriusově případě, předstírali, že vůbec neexistují. Black totiž od rána ignoroval jakoukoliv poznámku, kterou na jeho adresu trousili spolužáci, ale trpělivost už mu pomalu docházela. Nebyl daleko od enormního výbuchu, kterému se Remus pokoušel zabránit tichým chlácholením.

Jestli si Lily myslela, že včerejší večer byl tím nejhorším, co jí mohlo v téhle kauze potkat, šeredně se pletla. Nejen že během noci oka nezamhouřila – Marlene, Alice i Mary se jí totiž pokoušely hodiny a hodiny zpovídat – ale příchod na snídani připomínal nástup před popravčí četu. 

Se sklopenou hlavou procházela mezi stoly a přitom všude kolem sebe slyšela šepot. Studenti se nakláněli jeden k druhému a s ohromným zájmem si něco sdělovali. Někteří tiše, někteří se ani nepokoušeli tlumit hlas. Jedni se smáli, jiní se tvářili pobouřeně a našlo se i pár děvčat, které byly doslova nepříčetné. Vždyť na Siriuse Blacka mělo spadeno tolik místních studentek, že by dokázaly utvořit velice nebezpečný odboj proti jejich sokyni.

Helga Cokewoodová bez kapky studu trefila zrzku klopýtavou kletbou. Ta brkla a při pádu s sebou strhla i Fabiána, který se zrovna pokoušel nacpat si pusu slaninou.

„Já se ti strašně omlouvám," zamumlala Lily kajícně a v obličeji čím dál tím víc rudla. Styděla se sama za sebe a nejradši by Velkou síň s křikem opustila. Nicméně měla svou hrdost a ze všech sil se pokoušela tvářit nad věcí; uvnitř přitom ronila doslova potoky slz.

„Hej, Evansová," křikl po ní Mulciber až od Zmijozelského stolu. „Děláš si zálusk na dalšího? Chceš do konce školního roku vystřídat všechny Nebelvírský, co?"

Do očí se jí samovolně tlačily slzy. Pokoušela se s nimi bojovat, ale přesto nedokázala potlačit vzlyknutí, které se jí vydralo z úst, když se pokoušela zvednout ze země. Ještě nikdy se necítila tak moc ponížená. 

„Nech ji být!" štěkl z ničeho nic hlas, od kterého to vůbec nikdo nečekal.

Peter Pettigrew vyskočil od stolu a s pevně sevřenými pěstmi zíral přímo na Mulcibera. Opustil svoje místo a pomohl Lily zpátky na nohy, načež jí začal z hábitu ometat všechen prach, který se na ni na zemi nalepil.

„Aha," zachechtal se Rosier. „Vypadá to, že Pettigrew si myslí, že má taky šanci. Co, Evansová, bereš i záprdky? Jen tak z lítosti?"

„Ty bezcenný pytle trollích hoven!" vyvřískla Marlene a už už držela v ruce hůlku. „To okamžitě odvoláš, rozumíš mi?"

„Copak mu uděláš McKinnonová, co?" zasmál se Avery, který se bez váhání přidal do konfliktu. Využili totiž chvíle, kdy v síni neseděl nikdo z učitelského sboru a s radostí rozvířili atmosféru u lvího stolu.