Za časů Pobertů

21. kapitola - Rolničky, kam se podíváš

prosinec 1975

Chodby bradavického hradu byly celý týden prosycené vůní vanilky a skořice. Jmelí viselo na každém průčelí a hlasitě prozpěvovalo, když pod ním procházely dvojice studentů; nehledě na pohlaví. Všudypřítomná sváteční atmosféra dělala se všemi doslova divy – najednou byli milejší, usměvavější a tak nějak přítulnější. Od vánoční večeře dokonce nedošlo ani k žádným rozepřím, a to ani mezi Lvy a Hady.

Marlene vyjádřila obavy, že ředitel Brumbál nechal skřítky, aby jim přidávali do dýňové šťávy zředěný nápoj lásky. Kdyby tak tušila, že vůbec nebyla daleko od pravdy. Jediný rozdíl byl v tom, že šlo o jeden z pobertovských vtípků, který chlapci naplánovali ještě před odjezdem na prázdniny a Sirius ho následně velice ochotně uskutečnil.

„Sybilo, mohla bys mi, prosím, podat sirupový košíček?" usmál se Rosier na děvče, které ještě před pár dny mučil svými posměšky. Brýlaté děvče mu ho okamžitě ochotně podalo a přidalo k němu ještě marcipánové srdíčko.

Stoly ve Velké síni byly vzhledem k počtu studentů sraženy do jednoho, kolem něhož seděli všichni bez ohledu na kolej. Zůstavších tu bylo jenom lehce nad dvacet a tímhle krokem se v nich kantoři pokoušeli povzbudit sounáležitost. 

Že bude fungovat takhle dobře ale nikdo z nich nečekal.

Sirius měl hlavu opřenou čelem o stůl a otřásaly jím záchvaty tlumeného smíchu. Doteď totiž sledoval Mulcibera s Averym, kteří se na sebe spokojeně culili a jeden druhého dokonce navzájem krmil dýňovými paštičkami.

„To-není-sranda," zasyčela mu Lily tiše do ucha. „Budeš z toho mít problém!"

„Bude to stát za to," zahihňal se Sirius a zvedl na ni uslzený pohled. 

Kolem očí se mu od smíchu vytvořily vrásky a měl v nich tak nadšenou jiskru, že se na něj Evansová proti vlastní vůli přestávala zlobit.

„Jsi cvok," zasmála se nakonec a rezignovaně přitom zavrtěla hlavou. „Hej!" vyhrkla najednou pobouřeně. „Dal jsi mi to do pití taky?"

„Mají to v něm všichni. Přidal jsem to tam už v kuchyni," uculil se. „Jenže, drahá Evansová, tebe před účinky chrání můj vánoční dárek."

Mimoděk si položila ruku na dekolt a prsty přejela přes stříbrný řetízek s přívěskem. Dvě psí tlapy usazené do decentního stříbrného srdce. Brala to jen jako sympatický doplněk, ale očividně za ním bylo skryto daleko víc.

„To vážně dokáže?" zeptala se překvapeně.

Sirius letmo přikývl. „Je v něm ochranné kouzlo. Mělo by blokovat účinky některých zaklínadel a taky lektvarů, které by mohly ovlivnit tvůj úsudek. Proti nepromíjitelným kletbám je sice k ničemu, ale třeba ti jednou bude k užitku."

Široký úsměv ozdobil její tvář a rozzářil ji stejně jako třpytivé žárovičky obrovskou jedli, kterou učitelé na Boží hod přesunuli přímo doprostřed Velké síně. Pod stolem přitom vyhledala jeho ruku a pevně s ním propletla prsty.

„Na druhou stranu můžu aspoň předstírat, že na mě ten lektvar působí, nebo ne?" pousmála se šibalsky.

„Evansová, zajímalo by mě, co za kouzla na mě používáš ty," uculil se Sirius, prsty jí zastrčil vlasy za ucho a poprvé a naposledy ji políbil před zraky tolika lidí. 

Ne, že by si jich snad někdo všímal. Každý měl dost starostí s tokáním se svými spolusedícími a nikoho to ani v nejmenším nezarazilo. Z jejich vlastního světa je vyrušily až ruce, které jim dopadly na ramena. Jedna na Siriusovo, druhá na Lilyno. Black leknutím povyskočil na židli a neochotně se přitom odtrhl od sladkých rtů, které byly doteď středobodem jeho vesmíru.