Za časů Pobertů

31. kapitola - Už nevěřím na pohádky

červen 1976

Jaro se pomalu přehouplo v léto a slunečné počasí začínalo být čím dál tím častější. Bradavické pozemky se prohřály a studenti tak mohli konečně trávit celé dny lelkováním pod korunami stromů a nastavováním svých tváří horkým paprskům.

Dnes už se k těm šťastlivcům mohli konečně přidat i páté a sedmé ročníky. NKÚ i OVCE byly složeny; jestli úspěšně nebo neúspěšně, to se ukáže až v průběhu letních prázdnin, ale v tuhle chvíli to téměř nikoho nezajímalo, jelikož si všichni mohli konečně úlevně vydechnout a začít se těšit na letní prázdniny.

Slavné lví kvarteto už tou dobou rozjímalo u jezera a jejich hlasitý smích se přitom rozléhal do širokého okolí. James neustále pouštěl a chytal zlatonku, kterou se mu podařilo odcizit na posledním zápase sezóny, a Peter ho přitom nadšeně povzbuzoval. Remus seděl zády opřený o strom a očima přitom přelétal přes řádky učebnice. No a Sirius se tvářil až neobvykle znuděně – s pohrdavým úšklebkem sledoval Červíčkovo přehnané nadšení a očima každou chvíli zabrousil směrem k vodní hladině, ve které se cákalo několik nebelvírských studentek.

Marlene, Mary a Lily si tou dobou také užívaly horkého dne. Brouzdaly se po kolena v tmavém jezeře, občas na sebe cákly a hlasitě se přitom smály. Dobrá nálada očividně panovala na všech místech hradu, ale bohužel neměla trvat příliš dlouho. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy si James se Siriusem našli svůj oblíbený cíl, kterým byl jejich největší nepřítel Severus.

Hlasitá potyčka plná kouzel okamžitě přitáhla pohled zelených očí. 

„No to si snad dělají srandu!" zabručela Lily rozladěně a jala se okamžitě nastalou situaci řešit. Co by to byla za prefektku, kdyby se nevrhla na pomoc šikanovanému studentovi? A ještě k tomu jejímu kamarádovi? Rozhodně to nemohla nechat jenom tak.

„Být tebou, nepletu se do toho," křikla za ní Marlene, ale bylo to jako mluvit do dubu. Evansová měla v tu chvíli klapky na očích i uších a kráčela přes travnatou plochu jako rozzuřený býk přivábený červeným šátkem.

„Dejte mu POKOJ!" vyštěkla prudce a už podle řeči jejího těla chlapcům došlo, že si u ní udělali jeden dost velký vroubek.

James si okamžitě prohrábl vlasy rukou a pokusil se tvářit nezaujatě. 

„Copak je, Evansová?"

„Dejte mu pokoj," zopakovala znovu a ještě důrazněji, přičemž propalovala Jamese plamenným pohledem. „Co vám udělal?"

„No... jde spíš o to, že existuje, jestli chápeš, jak to myslím...," odvětil James a rozesmál tím své okolí v čele se Siriusem, na kterého přitom Lily vrhla jeden ze svých vražedných pohledů.

Byla z něj zklamaná. Z obou dvou. Už si pomalu začínala myslet, že i James dostal trochu rozumu, jenže se v nich očividně spletla. Byli pořád jenom párek bezmozků, který si zkrátka nemohl pomoct a musel šikanovat všechno v jejich dosahu.

„Myslíš, bůhvíjak nejsi vtipný," sykla chladně, „jsi ale jen nafoukaný a násilnický ubožák, Pottere. Nech ho na pokoji!"

Její poznámka ho urazila. I on si myslel, že byli na dobré cestě k navázání přátelštějších vztahů, jenže teď pochopil, že se šeredně spletl. Nemohl si tak odpustit jeden ze svých starých zlozvyků, kdy téměř bezmyšlenkovitě vyhrkl: „No tak... dej si se mnou rande a já už proti tomu srabákovi nikdy nepozvednu hůlku."

„Než jít s tebou, to bych si radši dala rande s tou obří olihní!"

„Máš smůlu, Dvanácteráku," prohlásil Sirius téměř škodolibě a vyhnul se přitom zrzčině pohledu. Místo toho se zadíval přímo na Severuse, na kterého se během hádky mírně pozapomnělo. „A sakra!"