Za časů Pobertů

39. kapitola - Bratři jak se patří

červen 1977

Konec školního roku se nesl ve velmi tragickém duchu. Po hradě i ve Velké síni byly vyvěšeny černé vlajky na uctění památky Helgy Cokewoodové a Bradavice tak tiše truchlily za Orlici, která odešla až příliš brzy.

Skutečnou pravdu o její smrti se studenti nedozvěděli – Pobertové totiž uměli mlčet jako hroby. Vznikala tak spousta nejrůznějších teorií a dohadů, které měly její ztrátu vysvětlovat, ale většina byla na hony vzdálená realitě. Od únosu mimozemšťany, šuškající se mezi mudlovskými žáky, až po zaručeně pravdivé zprávy o tom, že prý emigrovala do Ameriky, aby utekla před Vy-Víte-Kým. 

Našlo se ale pár těch, kteří se do nekonečných debat nepouštěli – a to byli všichni účastníci onoho nešťastného koncertu.

Obzvlášť vidět to bylo na Marlene, o které si všichni dřív mysleli, že snad mlčet ani nedokáže. Teď se nicméně často jenom nimrala vidličkou v jídle a nepodávala jim při tom ani nejžhavější informace o tom, kdo se s kým muckal v přístěnku na košťata, ani nevyprávěla celou řádku přisprostlých vtipů, které mužská část party obvykle dost doceňovala.

Ještě mnohem víc své přátele ale znepokojoval Sirius. Ten byl totiž od toho incidentu mnohem odtažitější, než u něj bývalo zvykem. Raději trávil čas sám jenom se svými myšlenkami. Jen těžko se totiž smiřoval s faktem, že někoho zabil. Byl přesvědčený, že nikdo z nich nedokáže pochopit, jak se teď cítil.

Ne snad, že by se o to jeden po druhém marně nepokoušeli. 

Nejvytrvalejšími z nich ale stále zůstávali James s Lily, kteří se zkrátka nedokázali smířit s faktem, že se jim Tichošlápek začal víc a víc vzdalovat. Na to pro ně byl až příliš důležitý.

„Nechceš si třeba zajít ke Třem košťatům? Dáme si máslový ležák, popovídáme si. Co říkáš?" upírala Lily oči na Siriuse, když společně seděli na pohovce ve společenské místnosti a pokoušeli se vypracovat jeden z posledních úkolů toho roku.

„Evansová," povzdechl si Black a otočil na ni hlavu. „Nech to prosím být, ano? Nedělej si se mnou vrásky. Vůbec ti nesluší."

„Siri," odvětila tiše a odložila přitom brk, který doteď svírala mezi prsty. „Chápu, že si procházíš něčím složitým, ale neodháněj nás. Nemusíš na to být sám. Vždycky tu budu pro tebe, tak mi to dovol."

Natáhla ruku a povzbudivě sevřela jeho horkou dlaň ve své. Chvíli mlčky sledoval jejich pevně propletené prsty, než zavrtěl hlavou a jemným tlakem uvolnil její stisk, aby tím přerušil jakýkoliv tělesný kontakt. Tak moc ho potřeboval a přitom věděl, že nemůže. Obzvlášť ne teď; ne jestli se měli společně přidat k Řádu. Čím dál se od ní bude držet, tím spíš z ní neudělá terč Bellatrix. 

„Přestaň, Lily," upozornil ji trochu ostřeji, než původně plánoval. „Prostě mě nech být."

„Omlouvám se," šeptla mírně plačtivě, mlčky uklidila všechny svoje učebnice i pergameny do brašny a vytratila se ze společenské místnosti.

Bylo pro ni těžké sledovat ho v takovém stavu. Možná, že být ještě spolu, všechno by bylo úplně jinak, jenže nějaké kdyby v tuhle chvíli neznamenalo vůbec nic. 

Lily si proto jenom našla odlehlé místo na téměř nepoužívaném schodišti, kde složila hlavu do dlaní a popustila uzdu emocím. Vlastně ani sama nevěděla proč plakala – možná pro Siriuse, pro válku, pro smrt Helgy, pro beznaděj – nezáleželo na tom. Sešlo jenom na tom, že to příšerně bolelo a nebyla z toho cesta ven.