Za časů Pobertů

19. kapitola - Pýcha předchází pád

prosinec 1975

„Siriusi! Nemůžeme se procházet po Prasinkách! Je to proti školnímu řádu! U Merlina, vždyť mi za to seberou prefektský odznak!"

Lily mudrovala celou cestu, během které se společně brodili sněhem kolem Chroptící chýše a mířili lesní pěšinou rovnou do kouzelné vesničky. Tichošlápek úspěšně předstíral, že její stížnosti vůbec neslyší a spoléhal na to, že se od něj stejně jen tak neodpojí, v čemž měl naprostou pravdu.

„Posloucháš mě vůbec?" 

Drcla do něj ramenem, ale ani tehdy se nedočkala žádné reakce.

Přimhouřila oči a rozhlédla se po stromech v okolí, jejichž větve se skláněly pod vahou sněhové pokrývky. Přemýšlela, čím by ho za jeho mlčenlivost vytrestala a brzy dostala spásný nápad. S letmým úsměvem z kapsy hábitu nenápadně vytáhla svou hůlku a namířila ji Siriusovi přímo na nohy.

„Pede Labetur," zašeptala.

Klopýtací kletba zafungovala prakticky okamžitě a způsobila, že se Siriusovi zamotaly obě nohy a zadkem dopadl do kupy sněhy na kraji pěšinky. Ani to ale Lily nestačilo ke spokojenosti, takže ještě hůlkou mávla k větvím nad ním a nechala ho zasypat veškerým popraškem, který na nich doteď byl.

„U Merlina, Siriusi," vyhrkla s hranou starostlivostí a zakryla si rukou pusu. „Měl bys být opatrnější. Tady je to samá schovaná větev!"

Tichošlápek na ni zvedl nic neříkající pohled. Byl zapadaný jako sněhulák a z pěstěných vlasů mu zrovna odkapávala stružka tajícího sněhu, když zrzka zahlédla zlověstné blýsknutí v jeho očích. Než se vůbec stihla začít bránit, už ležela na zádech a ledové krystalky měla za krkem, ve výstřihu a snad i ve spodním prádle.

„Už dost! Vzdávám se! Vyhrál jsi!" smála se a pokoušela se přitom chytit jeho ruce, které se jí ještě stále mstily za ten nevinný vtípek.

„Už. Nikdy. Se. Takhle. Nechovej. K. Mým. Vlasům. Evansová!" oddychoval Sirius namáhavě ve chvíli, kdy se mu čarodějku konečně podařilo rukama přišpendlit za obě zápěstí k zemi.

Bránila se vážně jako lvice, to se jí muselo nechat. Nakonec už ale jenom ležela na zádech a otřásala se dozvuky posledního smíchu, ze kterého ji bolelo celé břicho. Tváře měla zrůžovělé mrazem, ale zimu přitom vůbec nepociťovala. Hřála ji jeho blízkost, která byla tak moc intenzivní, že jí chvílemi připravovala o dech. Nezvládla jeho upřený pohled ustát dlouho, jelikož měla strach, že jí podivné mravenčení v celém těle dožene k šílenství. Právě proto dobrovolně přerušila oční kontakt, otočila hlavu na stranu a zadívala se na jeho ruku, na které se mu během jejich hašteření vykasal rukáv. Všimla si na ní dlouhé ošklivé jizvy, která se táhla po celém Siriusově předloktí a končila jen těsně nad zápěstím.

„Kde jsi k tomu přišel?" zeptala se, tentokrát už bez náznaku smíchu.

Tichošlápkovi chvíli trvalo, než zjistil, na co Lily narážela. Jakmile pochopil, mírně se zachmuřil a pustil obě její zápěstí, aby se mohl odvalit na záda vedle ní. Stáhl si přitom rukáv zase zpátky a zůstal jenom mlčky ležet s očima zabodnutýma do nebe.

„Já – no, nemusíš mi to říkat," znejistěla zrzka a nadávala sama sobě, že vůbec něco říkala.

„To máma," dostal ze sebe nakonec váhavě.

Cítil se vlastně trochu zvláštně, protože Lily věděla díky všem těm dopisům o jeho obavách a nejistotách daleko víc než všichni jeho kamarádi dohromady. Nebyl zvyklý se svěřovat s čímkoliv, co se týkalo jeho života. Ani jeho nejlepší přátelé netušili, jak to vypadá u nich doma a jaká tam ve skutečnosti panuje atmosféra. Občas sice prohodil nějaký ten vtípek na adresu své rodiny, ale ve skutečnosti to vůbec směšné nebylo.