Za časů Pobertů

26. kapitola - Na svátek zamilovaných

únor 1976

„Pořád to nechápu," povzdechla si Marlene už po několikáté a nacpala si do pusy plnou hrst peprmintových ropuch; Peter ji poslední dobou s očividným nadšením jejími nejoblíbenějšími cukrovinkami pravidelně zásoboval. „Miluješ ho, on miluje tebe a přitom spolu nemůžete být? Jste snad Roman a Judith?"

Lily zvedla hlavu od učebnice, do které měla doteď soustředěně zabořený nos, a pozvedla obočí.

„Tak za prvé – je to Romeo a Julie a za druhé – už jsem ti to přece vysvětlovala. Sirius nechce, aby jeho rodina zjistila, že chodí s někým, jako jsem já. Má strach, aby se mi něco nestalo. A dál to tajit už bychom nejspíš nedokázali," povzdechla. 

„Svatá Morgano!" zaúpěla blondýnka a praštila se dlaní přímo do čela. „Lily Evansová, proč musíš být tak příšerně pragmatická? Zkoušela jsi dát alespoň jednou v životě přednost srdci před rozumem, co?"

„Jo," zabručela podrážděně. „Když jsem dala na tvou první radu a rozhodla se začít si s ním. A podívej, kam mě to dovedlo."

„Lituješ toho?"

„Ne!" vyhrkla Lily až nečekaně prudce. „Chci říct – hrome – to je jedno. Teď už na tom nezáleží."

„Takže kdyby se to čirou náhodou ostatní dozvěděli, tak by vlastně bylo po starostech a už by nebylo co tajit. Chápu to správně?" 

Marlene se posadila na posteli, snědla další čokoládu a na jejím jiskřivém pohledu by každý okamžitě poznal, že vymýšlí nějaký ze svých hloupých plánů.

„Opovaž se, Marlene!" zavrčela Evansová. „Ať se v té tvé blonďaté palici rodí cokoliv, okamžitě na to zapomeň! Jenom to zhoršíš! Slib mi to!"

„Čestný skautský!" zvedla ruku k čelu a zasalutovala, přičemž jí tvář ozdobil široký úsměv.

„Ani nevíš, kdo je to skaut," obořila se na ni Lily a zaklapla svou učebnici. „Mám toho dost! Můžete všichni prostě respektovat naše rozhodnutí a přestat si hrát na dohazovače, hm?"

„Fajn, fajn," ušklíbla se McKinnonová a i ona zaklapla knihu, kterou spěšně uklidila do brašny. "Až budeš ležet na smrtelné posteli a budeš toho litovat, tak si na mě vzpomeň jasné? Úplně tě slyším: Ach, kdybych tak tehdy poslechla Marlene. Mohla jsem mít děti s úžasnýma vlasama a dokonalým úsměvem a místo toho jsem si vzala toho nudného chovatele kůrolezů. Jak já byla pitomá!"

Zrzka na ni chvíli nevěřícně hleděla, ale brzy povolila svou nepřístupnou masku a hlasitě se rozesmála. 

„U Merlinových fuseklí, ty máš představy."

„Tak se mi to líbí," usmála se blondýna vstřícně. „Chyběl mi tvůj úsměv, zlato."

„Dneska si ho ale moc neužiješ," zachmuřila se Lily znovu. „Kdybych mohla zrušit ten zpropadený Valentýn, udělám to bez mrknutí oka. Kdo se má na všechna ta srdíčka a amorky dívat."

„Ale to přece ne! Drahá Evansová, za chvíli společně vyrazíme do Prasinek a užijeme si holčičí den, co říkáš? Budeme metat kletby po klucích, přeměníme srdíčka na pavouky, a tak."

„To zní jako něco, co by udělala ta parta z vedlejší ložnice," ušklíbla se. „Do Prasinek mě dneska nikdo nedostane. Bude to tam samý spokojený páreček, na to ještě vážně nemám. Mimoto jdu k jezeru s Remusem, potřebujeme něco probrat."

„S Remusem, jo? Holka, ty je snad chceš vystřídat všechny," zamrkala na ni Marlene škádlivě.

„U Merlina, musíš za vším hnedka vidět rande? Chápu, že ty nedokážeš jít s klukem nikam bez vedlejších úmyslů, ale já nejsem ty," vyplázla na ni Lily dětinsky jazyk a vstala z postele.